We are not droogies anymore

Něco se stalo, pár maličkostí, které dokázaly všechno změnit od základů.

Tak předně se mi ve snu zjevil okamžik mojí smrti. Bez mrknutí oka mě zastřelili vlastní kamarádi, když nám rozkázali, abychom se vzájemně pozabíjeli. A tam jsem zažil vřískající moment, kdy jsem byl uvězněn ve vlastním těle & věděl jsem že umírá & chtěl jsem z něj vyskočit ven. Probuzení bylo úlevou, dočasnou.

Byl to jenom zkurvenej sen, ale vystihoval mechaniku přežití: zabij, když bude potřeba, zabij svoje nejdražší, když to bude nutné. Hele a nebyl to nakonec Burroughs, kdo napsal: Kdokoliv se vám postaví do cesty, ZABIJTE HO. Tato planeta je trestaneckou kolonií a nikomu není povoleno ji opustit – na cestě ven proto budete muset zabíjet. Zabijte stráže a jděte. Ale on byl sociopat a tohle k tomu patří.

A pak, abych měl zas nějakou tu chvíli co číst, jsem zašel do Luxoru na Hlaváku (jediné místo, které tam za něco stojí), abych si kopil Sto roků samoty o kterém jsem nedávno utrousil pár slov ale nakonec jsem odešel s románem Na cestě od Jacka Kerouaca, což je ten světoznámý beatnický skoro-cestopis a jde o zatraceně dobrý čtení.

I když…

Asi takhle: Knížka se rozjíždí zatraceně rychle a nasazené tempo se skoro nedá stíhat, ale pak zpomalí a začne vypadat jako obyčejné příběhy z cest. Začne být normální, běžná, všední. Zaráží mě to v kontextu skutečnosti, že právě tato kniha má status něčeho jako beatnické bible a přitom to není nic zas tak zvláštního. Čte se dobře, to ano, ale jak říkám: zatím nic zvláštního.

Hlavní hrdina Sal je takovej normální mladík, který se rozhodne cestovat. Nic zvláštního. Když to porovnám s Nahým obědem, u kterého mám zafixovanou rovnici Nahý oběd = Beat generation, působí Na cestě vyloženě slabě. Sal, což je vlastně Kerouacovův alias, působí jako obyčejný mladý studentík, který vypráví, co zažil na cestách, zatímco Burroughs je tisíciletým démonickým šamanem, sociopatem, stále pod vlivem drogy a obratně spřádá nechutné, katastrofické, snové vize.

Nic překvapivého. Navíc na mě Dean Moriarty – ten Beatnický hrdina – působí, jako pozér, který má v hlavě nasráno & Carlo Marx je na něj fixovaný, to bude asi pořádná buzna.

Už jsem něco napsal o Burroughsovi a tak bych měl taky upozornit na výstižný rozbor jeho tvorby.

A taky jsem poslouchal hudbu, která je motorem mého života.

Stalo se vám někdy, že jste u hudby plakali? Ne proto, že to byla nějaká patetická dojímavá sračka, ale prostě proto že byla tak neuvěřitelně silná. Poprvé se mi to stalo u poslechu něčeho od Machinae Supremacy a poté, co jsem objevil zátočiny post-rocku, jsem to zažíval mnohem častěji. Někdy si u poslechu těch podivností říkám, že tohle je ten zvuk, který jsem chtěl slyšet celé roky, ale nevěděl jsem že existuje; říkám si, že se to nemůže skoro nikomu líbit, ale mě to zní tak fantasticky a blíží se vážné hudbě (třeba Karelia (opus 2) nebo Yearning od skupiny Mono).

Teď mi v hlavě pořád zní okamžik, kdy Godspeed You! Black Emperor začnou během String Loop Manufactured During Downpour… proklamovat Where are you going? a všechno se táhne a praská jako na starém vinylu a mě naskakuje husí kůže a mrzne mi krev v žilách, protože tohle je ta pravá hudba.

Když shodou náhod nemáte album/LP F♯A♯∞ a moc ho chcete, možná, že něco najdete tady.

A víte co taky miluju: apríl. Zbožňuju, když redakce všech zpravodajských serverů dostanou nutkání cpát do nás horem dolem rádoby vtipné zprávy (čti: sračky). To se jenom proklikávám RSS čtečkou a každou chvíli si pomyslím: hahaha to bylo vtipné. Kreténi.

Civilní žertíky jsou OK, mezi lidmi, ale tohle mi pije krev.