Víte, že se někdo dívá?

Vždycky je tu někdo, kdo dokáže kontrolovat nebo sledovat naše životy. Zvlášť internetová generace blogerů, facebookerů, twittererů a jiné svoloči se v tomto riziku koupe tuplem. Internet je divočina, kde si nikdo nemůže být ničím jistý (ale je to tak dobře a mělo by to tak zůstat).

A víte, co se stalo před baj-voko 15 týdny? Tou dobou začínal 5. semestr mé neslavné akademické dráhy a já napsal první slova nové povídky: Spala i když jsme seděli v posluchárně na první přednášce SINů. A první přednáška SINů začala 29. září 2008 v 9:15, což je sakra dávno.

Za tu zatraceně dlouhou dobu se nestalo skoro nic, jenom ten text byl dopsán a dostal jméno Někdo se dívá.

Povídka zapadá do příběhové linie Deníků mrtvého muže, takže nabízí náhled do duší trojice hrdinů, kteří vlastně vůbec nejsou hrdinové a začíná někde tam, kde skončily Dvě věže nebo Stalker číslo 47. A o čem Někdo se dívá vlastně je? Tak různě. Něco se děje, jsou zde určité náznaky, ale čas jde dál. Nenápadně rekapituluji, co se stalo dříve a vtipně odkazuji na nikdy nenapsané předcházející části příběhu. Pak dojde k přepadení a je jasné, že se někdo dívá už zatraceně dlouho.

Ale přesto mám z příběhu pocit, že mu chybí něco zásadního, něco kardinálního, něco jako třeba příběh.

I když jsem řekl, co jsem řekl, ve vzduchu stále visí otázka: proč to sakra trvalo 15 týdnů?

Se mnou to není to jednoduchý. Jednak jsem oběť prokrastinace, to zaprvé; pak to netrvalo celých 105 dnů, ale o něco méně s tím, že pak mi text hnil na disku a čekal na korekci (kterou by si zasloužil ještě jednou a tentokrát pořádně) a nakonec: já mám ten problém, že nepíšu povídky stylem: začátek, pak něco, něco, něco, něco a konec. Většinou dělám na několika částech najednou, napadají mě věci, které se můžou stát někdy později, vůbec se do děje nehodí nebo jsou to náhlé změny kurzu, které jsem původně vůbec nezamýšlel. A navíc nevím, kdy příběh ukončit. Málokdy má text nějaký konkrétní konec a i když je dějová jednotka zakončena, většinou se dá snadno navázat a pokračovat dál (říkám tomu syndrom Anomalocaris detrimentum, protože přesně tak přišly na svět díly 6 až nekonečno) a pak příběh přetejká, je ho víc, pokračuje a přibývá na mnoha místech najednou. A pak musím jednoho dne přijít a říct: tady bude konec. Zbytek textu dám do nového souboru, pomalu začínám přemýšlet, jak se bude jmenovat další díl a celý cyklus se opakuje. Tak to bylo s Anomalocaris Destrimentum a následujícími Arytmiemi a je to tak i teď v případě Někdo se dívá. Uříznutý text (kterého je teď už tak na 3 malé povídky) zformuje další část příběhu, který má prozatímní název Terminalita, vznikal souběžně s NSD a je to zatraceně podivný materiál (velkou část z něj jsem psal opilý a proto obsahuje dost podivné narážky na sám o sobě dost podivný Playback a fůru dalších kulturních referencí).

To je celé.

A ještě slovo na závěr: Někdo se dívá se stejně jako všechny předchozí deníky točí ve velikých kruzích kolem mrtvého Japonce ve vaně jakési reminiscence mrtvého muže v Yossarianově stanu.