Třináct let křičel do temnoty a nikdo se neozval

Před nějakou dobou to bylo 13 let, co jsem začal s k47čkou. Pomalu se blíží chvíle, kdy v mém životě tento web existoval déle, než neexistoval, a nějak nevím, co k tomu dodat. Jde o hořko-sladké vítězství nad závějemi času, solipsistickou etudu, cestu údolími stínů, skluz po nekončících sestupných hranách signálu a občasných vzplanutích hypomanie, o které nikdo nestál. Jak říkal Ross Noble, člověk si udržuje vlastní muzeum plné artefaktů, které nikoho ostatního nezajímají. K47čka je takové moje soukromé muzeum kuriozit. Třeba takový Parazit – pro mě to jsou nejstrašnější řádky, které vůbec můžou existovat, protože já vím, já je žil, ostatním to naopak může připadat jako nudné a melodramatické blábolení. Když jsem si po sobě Parazita přečetl naposledy, chtěl jsem to konečně zalomit. Rozdíl perspektivy je ohromný, ale co z toho? Jeden oběšený člověk dějiny nezmění, přinejlepším bude malou notickou v knize historie.

Teď bych tady mohl psát něco zásadního o duchu začátků blogování během prehistorických dob internetu ve stylu Rosenbergovy knihy Say Everything, ale nebudu se ani snažit. Uběhlo třináct let a není k tomu do dodat.

Takže. Asi. Tak.