Tímhle mě teda pořádně zvedli ze židle.

Dvanáct senátorů se snaží protlačit svůj zákon, který by jenom tak dokem, jakoby mimochodem uložil poskytovatelům internetu, aby zamezili připojení na porno stránky + stránky, které na ně odkazují. aTím mě zvedli ze židle. Plošně, zcela bez skurpulí zakážou tuhle naší věc. Snaží se nás polepšit, snaží se z nás udělat bohabojnější lidi, kteří se nebudou dívat na porno – teň ďáblův nástroj? Proboha proč?

Senátoři ten zákon dávají do kontextu zákazu sázení na internetu, aby se znemožnily transfery ilegálních peněz. S tím se dá tak nějak souhlasit, ale zcela znemožnit přístup na stránky, které jsou někdy i free (žádné peněžní toky), nikdo tam nestrádá (žádné násilí a jiné buči), je tam jenom víc lidí bez oblečení než odpovídá běžnému průměru a tedy logicky ničemu z závažnému neodporují. Kromě až extrémisticky moralizujících kazatelů o mravní čistotě, pochopitelně.

Napadá mě, co je může napadnout nám zakázat příště? Stránky, kde se recenzují neúsporné žárovky? Proto abychom více šetřily?

Navíc v návrhu zákona se to píše velice jasně, není tam žádné ale:

Provozovatel elektronických prostředků je povinen zajišťovat nemožnost připojení uživatele ke stránkám elektronických prostředků

a) s pornografickým obsahem,

Ale jedeme dále: v odkazovaném článku na iDnes zpovídali jednoho šéfa firmy poskytující připojení a dotyčný hjumaník přemítal, jak by bylo možné tenhle legislativní paskvil realizovat a mě z toho docela mrazilo. Protože kdyby se to nedej bože podařilo prosadit, začali bychom být zase o něco více kontrolováni technologií, která by automaticky dohlížela na to co smíme a nesmíme. Jedno řešení bylo k hraničním routerům sítě ISP dát další cenzurní routery, které by blokovaly všechno ze seznamu adres dodávaném nechvalně známou britskou Internet Watch Foundation. Druhým řešením bylo nasazení softwaru založeného na Fast Data Technology, který by dle „blacklistu“ klíčových slov vyhodnocoval obsah konkrétních přenášených stránek a přenos těch, které by vyhodnotil jako "nevhodné“, by pak okamžitě zrušil. A technika se neptá a nedělá výjimky. Stačilo by podezření toho softwaru a uživatel by viděl jenom varovná hláška, že sem se nesmí.

Ale naštěstí se k tomu ten člověk-poskytovatel staví rozumně, a říká, že je zastánce naprosto svobodného internetu, že každý je zodpovědný na co se dívá a je na každém, co a jak (například) znemožní svým dětem hledat na internetu. V tom souhlasím s Arturem Dentem, který napsal v nedávném článku že každý má nejlepší filtr nevhodných informací přímo na svém krku a nic jako škodlivá informace neexistuje.