Spolu sami

Začalo to, když jsem přemýšlel o dvou hrdinech, kteří se vyskytují v mnoha mých povídkách: Adamovi K. a Peovi. Jejich modus operandi by se dal popsat jako spolu sami. Nejsou úplně sami, mají sebe navzájem a malou skupinku, ve které jsou schopni fungovat, ale ve vztahu k okolnímu světu jsou zcela sami, nepřístupní zvenčí a nechtějí se na okolním dění vůbec podílet. Všichni ostatní lidé jsou jenom kulisy pro jejich soukromé šílenství.

V Terminalitě se kolem nich točí několik čím dál divočejších party, ale není to kvůli nim, oni se nechali jenom strhnout hurikánem a nesnažili se ho nijak zastavit.

Spolu sami.

Ta stejná slova mě napadla když jsem seděl v Baru Repete a s otrhaným blokem v kapse hledal inspiraci a nápady. Krátce před tím, jsem se poněkolikáté podíval na film Fear and Loathing in Las Vegas a právě ta slova dobře popisovala vztah Raola Duka a Dr. Gonza na jejich výpravě do srdce amerického snu. Byl to jejich trip, jejich cesta, jejich šílenství a nezatahovali do něj nikoho dalšího (kromě Lucy, servírky v North Star Cafe a fotografa Lacerda).

Krátce potom jsem přednášel v Brně o tématech tak technických, že jenom název přednášky musí nezasvěcenému pozorovateli připadat jako nějaká obskurní šifra a slajdy samotné jeho zmatení nemůžou zmírnit. Většinou dávám na jeden slajd jenom několik slov, které slouží jenom jako vodítko pro mě, abych věděl kudy směřovat proud slov, nebo citát, který se nějakým zásadním způsobem váže k prezentaci. A právě na úplném konci přednášky, kdy se pustím do věcí, které jsou víc pokročilé, než by měly být, mi přišlo trefné vlepit právě citát Huntera S. Thompsona z knihy Fear and Loathing in Las Vegas, která sloužila jako předloha už míněného filmu:

The only hope now, I felt, was the possibility that we'd gone to such excess, with our gig, that nobody in a position to bring the hammer down on us could possibly believe it.

Drobný problém byl v tom, že na internetu jsem našel jenom verzi, která pocházela z filmu. Ale já chtěl knižní verzi, skutečnou věc, ne jenom nějakou lacinou napodobeninu.

Rozumný člověk by to nechal být, ale já, jakožto idiot a šílenec, jsem si opatřil originální verzi knihy a během tří nocí ji přečetl od začátku do konce.

Po dočtení poslední stránky jsem zjistil tři věci: Za prvé: výsledný citát je trochu odlišný, ale ne dost na to, aby to ospravedlňovalo celé tohle úsilí. Za druhé: film a kniha jsou téměř identické, hlavně první polovina, kdy jsem si myslel, že čtu jenom scénář nebo přepis filmu. A za třetí: Hunter S. Thompson má svoje neodolatelné kouzlo, všechno, co napsal je tak fantasticky bezprostřední, divoké a vždy, když čtu něco od něj (před pár dny jsem přečetl Rum Diary v češtině a začal s The Great Shark Hunt v originále), mi v hlavě zní jeho rychlé mumlání.

Mimochodem: Thompson nikdy nebyl nebezpečný, možná naprosto vyšinutý a pomatený, ale rozhodně nepředstavoval riziko pro svoje okolí. Vždy, jak sám často tvrdil, měl nad sebou naprostou kontrolu. Ve Fear And Loathing roli člověka utrženého ze řetězu zastával Dr. Gonzo, Thompson vždy (překvapivě) představoval umírněný hlas, který se ho snažil mírnit.

I was a relatively respectable citizen – a multiple felon, perhaps, but certainly not dangerous.

Když jsme se pak z Brna vracel v jednu hodinu po půlnoci beznadějně narvaným nočním vlakem, načmáral jsem do poznámkového bloku asi 1200 slov pro připravovanou povídku Atlas Vzpomínek – text velice volně inspirovaný náladou cesty do Brna a následného útěku zpátky. Od reality ho odlišují jenom dvě věci: Místo mě v něm figuruje Adam K. a Peo jako dva nezdolní juggernauti a skutečnost je nahrazena nezdravou dávkou umělecké licence.

Proč ne?

Tady máte malou ochutnávku toho, co ze mě vypadlo (zkráceno + některé ještě nehotové pasáže vynechány + bez asi deseti poznámek, které se vážou jenom k téhle pasáži):

Z toho zatraceného města jsme unikli narvaným nočním vlakem, pochopitelně bez rezervace, ve snaze se ztratit mezi jinými lidmi, prchajícími z jiných míst a z jiných důvodů. […] Někteří z těch nebožáků jeli celou cestu Budapešť-Berlín, jeden tisíc kilometrů, třináct a půl hodiny únavy, trmácení, houpání vlaku a podřimování.

Ale odpočinek nebyl pro nás, ne tuhle noc. My byli na nohách příliš dlouho na to, abychom šli spát právě teď. Žádný odpočinek pro bezbožné a zkažené. Sedli jsme si do uličky, načali nové plato S36 se švédským ražením, a přemítali o celé operaci. Proč právě tohle město? Proč si mě pozvali právě sem, abych přednášel o výsledcích našeho lehkovážného a bezohledného hackování? Co by si mysleli, kdyby znali pravdu o dronech, wi-fi sítích, web-scale dataminingu, senzorech, raidech, nebo naší práci pro Bar Cenzura? Nejbezpečnější bylo se držet linie self-trackingu, Quantified Self a jeho technických aspektech. Mohla to být přece jenom past, jak nás nahnat do spárů spravedlnosti za všechny naše hříchy. Z těchto důvodů jsme váhali, ale honorář, plně hrazené cestovní výlohy pro mě a jednu další osobu jako doprovod, mluvil za vše. […]

Vyrazili jsme krátce po poledni, vybaveni jenom batohy plnými limetek a velice nebezpečných chemikálií. Zcela připraveni na všechno, co nám může osud hodit pod nohy. […]

Krátce nato jsme opustili výškový tábor v kupé na úplném konci vlaku a přesunuli jsme se do jídelního vagonu, kde jsme téměř okamžitě vypili všechen gin a pak výrazně přispěli ke ztenčení zásob piva. „Mírni se,“ řekl jsem, „tuhle tekutinu budou potřebovat, až tu vypukne vzpoura. Jak jinak uklidníš krvelačné cestující? Pochybuji, že mají carfentanil v klimatizaci jako všechny úctyhodné ruské vlaky“

„Možná, že průvodčí u sebe nosí revolvery a vlakvedoucí má v kabině pušku,“ navrhl Peo. Možná, pomyslel jsem si, ta útlá blond revizorka měla aspoň vyhazovací nůž.

[…]

Co jsme si to jenom mysleli? Začali jsme snad ztrácet soudnost? Nebylo toho na naše organismy přece jenom moc? Nespletli se stroje ve svých předpovědích? Nespadli jsme do trhliny statistických modelů umělé inteligence?

Na místo činu jsme se dostali oklikou přes tři bary. V každém novém městě je důležité, najít dobrý bar, kde můžeme založit základnu celé operace. Našli jsme jeden zastrčený ve vedlejší uličce. Labyrinthos, otevřeno do svítání, koktejly míchal příšerně ohyzdný chlap, jako zrůda z nějaké staré ošklivé legendy. Nebyl právě on přímým potomkem minotaura?

Centrum toho zatraceného města bylo těsné, přeplněné a velice ošklivé tím speciálním způsobem, který měl svoje kouzlo, ale ze zdí byly cítit zlé vibrace. Místní nás poznali, tohle byla jejich země, jejich ulice a jejich špína. Zamračené pohledy fungovaly jako imunitní reakce, která má vypudit parazity. Obavy místních byly zcela oprávněné. Nebyli jsme tam na návštěvě, měli jsme v plánu celé město spálit na prach a utéct dřív než policie zatarasí všechny ústupové cesty.

Konalo se to v jednom klubu za vodopádem. Když jsme přišli, v místnosti už sedělo čtyřicet lidí, zhruba polovina výsledného počtu. Místo pozdravů jsme si rovnou objednali drinky – vodku a red bull. Nebyl čas na cokoli slabšího, museli jsme jít rovnou na věc.

„Šestkrát,“ dodal Peo. Číšník se na něj podíval s nevyřčenou otázkou. „Pro nás dva, potřebujeme mít zásobu,“ odpověděl tak samozřejmě, že se v číšníkovi rozsvítilo, otočil se na místě a vypochodoval pro naše nápoje. Šlo o primitivní drinky pro primitivní časy, které budou pít všichni, až naše civilizace padne, destilát z brambor a extrakt z kravského žaludku.

Přednáška proběhla přesně tak, jak musela, když ji vedl člověk naprosto šílený, který neměl plán, ale zato měl hlavu plnou několika staletími znalostí, chodící vulkán nápadů, plný chemického sebevědomí.

Tohle byli Naši Lidé, geekové v původním slova smyslu, lidské kuriozity z elektronického cirkusu, kteří se lehko nechali smést elektrizujícím chaosem. Ale možná šlo jenom o zdání, příznak počínající psychózy, a skutečnými kuriozitami jsme byli my, se všemi těmi senzory ukrytými na našich tělech.

„Ale technologie takhle nefunguje,“ pamatuji si, jak jsem říkal, když došlo na otázky, které jsem byl připraven řešit fyzickou konfrontací. „Technologie nevyhraje, protože je lepší, ale protože zachvátí srdce a zapálí mysl těch správných lidí. Je to láska, která novinky vynese na výsluní, je to ta první vlna, kdy člověk cítí ten neuvěřitelně osvobozující pocit nového.“ Možná na tom záleželo, možná ne, byl pokrok skutečně nevyhnutelný, byla jeho trajektorie dána prostou utiliaristickou funkcí? Techno-romantici, věřili, že je to jejich krev, pot a slzy, které formují budoucnost.

Ale když se začalo mluvit o morálních dopadech, se diskuze teprve rozohnila.

„Samozřejmě, že se všichni zaprodáme,“ říkal Peo, tak sebejistě jak jen bylo v lidských silách možné. „A když se nezaprodáš ty, zaprodají se všichni ostatní a ty se budeš muset přidat. Stačí za QS nabídnout lidem výhodné nabídky, bonusy a slevy a všichni ti budou zobat z ruky.“ Ale v té době to říkal jenom proto, aby rozbouřil technofilní srdce přísedících. Techno-komunita standardně předpokládala, že pokrok je čistě otázkou efektivity a moc si nechtěli připustit, že s sebou nese celou řadu morálních a politických rozhodnutí.

„Ale naštěstí můžeme podvádět,“ dodal s úsměvem. „Jestliže stačí, když tvůj počítač řekne počítači pojišťovny, že žiješ zdravě, abys automaticky dostal levnější pojištění, kdo říká, že tvůj počítač musí mluvit pravdu?“ Zazubil se a upil kyselého drinku. Tou dobou jsme poručili, aby vymačkali všechny limetky a citróny v budově a namíchali je 1:1 s ginem. „Tohle může zlomit vaz všem výhodám, které QS přinese. Záleží jenom, jak budeme opatrní.“

[…]

Vyhodili nás z jednoho baru, jenom abychom přeběhli ulici a vyrabovali další. Tohle město mělo zvláštní náladu, která sváděla k excesům. V jednu ráno, když už nezbylo nic, co bychom mohli zneuctít, jsme opustili to zatracené město zcela zdecimované po pouhých třinácti hodinách.

V paměti mi zůstala jenom vzpomínka, jak nás bezdomovec navedl do podchodu, Peo mu dal desetikorunu, a pak až jak za sebou zanecháváme to stísněné nádraží vklíněné do srdce města. Měl jsem pocit, že kdyby mi někdo rozřízl lebku a podíval se dovnitř, uviděl byl přesně ten obraz vypálený do šedé kůry.

Tady bych možná mohl zmínit jednu věc, vždycky když v jakékoli svojí povídce mluvím o Praze, nikdy ji neuvádím pravým jménem, ale používám spojení Matička Metropolis. Stejnou proceduru uplatním na Atlas Vzpomínek, kde navíc všechna slova, zmiňující Brno budou nějak odlišená, možná šedá, možná neproporciálním písmem, možná nějak odsazená – přesně v duchu románu House of Leeaves, kde všechna slova označující dům jsou modrá a všechny zmínky o minotaurovi červené a přeškrtnuté (to proto, že starý Zampanò se snažil ze svých zápisků k House of Leaves odstranit všechny zmínky o Minotaurovi).

Stejné zacházení s minotaurem, které je vidět v ukázce, jsem o pár týdnů později zopakoval v povídce, kterou jsem psal pro jednu literární soutěž. Hrdinové (opět Adam K., Peo, Ruby a Malej Marty) v ní popíjejí drink, který se jmenuje právě Minotaurus. Do poslední chvíle jsem nevěděl, jak by se měl kus nazývat, ale pak mě napadlo, že bych ho mohl pojmenovat právě Minotaurus, abych zmátl publikum. Proč ne? Ale o tomhle se rozepíšu až někdy příště.

Podobnou grafickou podobu bych chtěl vtisknout případné budoucí ebook verzi Terminality, která by mohla vypadat třeba takto:

A jinak:

1. Atlas vzpomínek je kapitola sama pro sebe, původně jsem plánoval opileckou rychlovku na 800 slov, ale postupně se z toho vyvinula kritika hnutí Quantified Self a algoritmického doporučování po vzoru Evgeny Morozova. V současnosti má 11000 slov a ještě jich pár přibude.
2. Lehce jsem upravil Dům na okraji dějin. Bylo to z důvodu, že jsem ho publikoval na serveru písmák.cz, kam jsem zavítal poprvé po devíti letech. Nostalgie je svině.
3. Dům na okraji dějin bude mít možná pokračování.
4. Za pár týdnů je uzávěrka další literární soutěže. Nejspíš budu potřebovat zase navštívit Repete.
5. Pojem dnešního dne je superracionalita.