Parazit

Dopsal jsem Parazita.

Trvalo mi to dva měsíce, ale stálo to za to.

Parazit je poněkud neprůhledná povídka, kterou jsem začal tvořit v polovině února tohoto roku, když mi z určitých důvodů nebylo do zpěvu. Ve skutečnosti jsem se topil v úzkosti černé jako noc a ta dala vzniknout právě Parazitovi. Jde skoro až o Kafkovský příběh, kde se zdánlivě bez zjevných souvislostí střídají dvě roviny děje se dvěma rozdílnými hrdiny: na jedné straně stojí depresivní student Karr a někde jinde v nitru Metropole pak Bezejmenný. Metropole je silně společensky hierarchizované město, které vypadá na první pohled krásně, ale jeho občané uvnitř krvácejí. Ani jedna z těchto úrovní zdánlivě nedává žádný smysl a nic moc se v ní neděje. Ale to je jenom zdání.

V době, kdy jsem Parazita psal, jsem byl očividně tak v prdeli, že jsem nesebral dost síly, abych dolámal těch několik posledních řádek. Nicméně, teď jsem si chtěl udělat pořádek ve starých záležitostech a tak jsem se na Parazita vrhnul a dopsal konec. Akorát těm současným slovům chybí kontext toho času, ten anx, který jsem cítil tehdy a který časem zmizel.

Konec původního textu jsem dost upravil a vyznění se posunulo někam jinam, ale nevím jestli je to správně a tak mi teď nezbývá než doufat, že ten rozdíl nebude znát.

Ale pravda je taková, že když jsem znova ty řádky vyhrabal temných koutů metaforické Metropole, vtáhli mě do sebe a proměnily krásný den v bažinu duše.

Hlavní motiv, který se táhne napříč Parazitem jako zlatá nit, je touha po útěku a činu a nehybný stereotyp, který požírá všechno kolem. Náladou i dobou vzniku úzce souvisí s Nechtěl jsem nic víc, než několik zkurvenejch momentů štěstí.