k47.cz

mastodon twitter RSS
bandcamp explorer
««« »»»

Nanowrimo - the end

24. 12. 2012 (před 10 lety) — k47 (CC by)

Listopad zmizel v mlhách času, které už pohltily tisíce včerejšků a jako dravá bestie na kusy roztrhají a sežerou i tisíce zítřků. Třicet listopadových západů slunce s sebou odválo i další NaNoWriMo – románový sprint na padesát tisíc slov. Letos šlo o můj čtvrtý pokus, ale ani letos jsem neuspěl. Dokázal jsem uběhnout jenom jednu pětinu pomyslné literární cesty než mi došel dech, čas i nápady. Letošní povídka (pojmenovaná jednoduše a zcela nedramaticky Horečka) byla zkrátka materiálem na deset tisíc slov. Přesto jsem si každé slovo a každý glyf a každou minutu před klávesnicí v tvůrčí horečce užíval. První den jsem napsal 2400 slov – 44% nad plán a stejně jsem neměl dost. Ten den jsem šel spát s příjemným pocitem, že jsme něco vytvořil. V dalších dnech se tempo zpomalovalo (jak ukazuje přiložená tabulka), ale vždycky když jsem se dostal k psaní, stavy euforie se opakovaly.

dennovécelkem
dříve600600
1. den24003000
2. den22005200
3. den10006200
4. den13007500
5. den6008100
25. den11009200
28. den5009700
30. den30010000
konec28810288

Proces tvorby byl neuvěřitelně osvobozující. Najednou jsem se nemusel starat o velké a zásadní série a příběhové oblouky a jejich zásadní dopad a vyznění a poselství a celistvost. Měl jsem před sebou jednoduchou ideu a spoustu nenapsaných slov. Na start, připravit, běžíme. S prvním listopadem zazněl startovní výstřel a pak bylo všechno možné. Nemusel jsem se bát dlouhých tangent, které odbíhaly od tématu – takové exkurzy byly jednak vítané a druhak důležité, protože jedině v nich jsem si mohl uspořádat divoké mraveniště nápadů a názorů a myšlenek, které mi v hlavě bujelo jako rakovina.

Podle mě ducha NaNoWriMa nejlépe vystihlo video, které jsem tu nedávno sdílel: „zapomeň na všechny starosti, přestaň pochybovat jestli je tvoje tvorba dobrá a prostě začni tvořit. Něco, cokoli, všechno. Výsledek možná nebude dosahovat vysněných ideálů zcela zásadního díla, které sis vysnil, že změní svět a zásadním způsobem ovlivní životy zásadních lidí, ale aspoň bude aspoň existovat a to není žádná malá zásluha. Stačí vyrazit na cestu slov zapomenout na strach, pochyby, obavy, nejistotu a s prázdnou hlavou si užívat každou vteřinu, každé slovo, každou větu, každé interpunkční znaménko.“

Výsledek takového snažení zbaveného vysokých očekávání, požadavků a trápení může být překvapivý i pro autora samotného.

Horečka dopadla přesně takhle a jsem s ní velice spokojený. Ještě ji musím trochu vyčistit a zkorigovat a pak ji tady publikuji.


Poslední Nano-den se odehrál ve zvláštním duchu.

Vracel jsem se z ETN, unavený, předcházející noc jsem vůbec nespal, seděl jsem ve vlaku, vedle mě nějaká holka a naproti ní její matka. Do půlnoci ještě pořád zbývalo pár hodin a i přesto, že jsem oči stěží udržel otevřené, jsem dopisoval poslední slova v poslední části Horečky (třetí stupeň očistce, kdy je technologie tak vyspělá a hrdina tak odtržený od reality, kterou nestíhá vnímat, že na čtenáře jenom sypu seznam sci-fi technologií než dojde k finále). Vlak se kodrcá k domovině, notebook na klíně a prsty freneticky těkají po klávesnici. Vím, že už nezbývá moc času než zhasnu jako svíce – přes třicet hodin na nohách a najednou se ta holka, které mohlo být sotva osmnáct, začala smát. Její matka se ptala, co se děje. Bez odpovědi. Snažil jsem se tomu nevěnovat žádnou pozornost a koncentrovat se na poslední slova Horečky (která jsem si vypůjčil z prototypu povídky Věk nemravnosti) o tom jak se mezi lidmi rozšíří augmentace a najednou všichni můžou být čímkoli, čím chtějí být a pouštím se do explicitních popisů, jak lidé využijí divokých augmentací k tomu aby materializovali svoje sexuální touhy a fetiše. „Kdo bude hrát podle pravidel, když žádná pravidla už dávno neexistují?“ A ta holka vedle mě se pořád směje. Konečná stanice. Sbalil jsem notebook, vystoupil a pak mě to teprve trklo. Ona velice dobře viděla co píšu a smála se explicitním imaginacím unaveného mozku, který už nemá energii se zdržovat slušnostmi nebo filtrovat obscenity. První proof-reader! Ale v té chvíli už bylo pozdě, už jsem dýchal studený vzduch zastávky uprostřed nicoty. Tam mě teprve napadlo, že jsem měl v textu napsat vzkaz, který by si přečetla, kdyby mi skutečně četla přese rameno. Jediná otázka zůstává nevyřčená: Co v takové situaci napsat?

TL;DR

Nanowrimo povídka se mi (aspoň myslím) povedla. Publikuji později.

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz