Na všechny dobré věci si člověk musí počkat

Můj tvůrčí proces se vyznačuje jednou věcí: je neuvěřitelně pomalý a trvá celou věčnost, než něco dopíšu (první předmět doličný, druhý předmět doličný).

Když je zrovna dobrý rok a správná konstelace hvězd, tak se pro něco nadchnu a začnu na tom dělat dnem i nocí. Přemýšlím co vlastně chci říct, jak to vyjádřit, jak to zase zamaskovat a obfuskovat, tak abych všechny zásadní-životní-pravdy nacpal do jediné pomlky před odkašláním.

Když je pak povídka hotová, dám jí obvykle na týden k ledu a teprve potom se vrhnu na poslední vlnu korekcí. Týden je dost dlouhá doba na to, aby se mi z hlavy vytratilo pojivo a zůstaly jenom obrysy hlavní myšlenky, mozek pak přestane přehlížet chyby a automaticky doplňovat detaily do míst, kde jsem si je jenom myslel. Teprve po posledním kole oprav je čas to (ještě za tepla) vypustit do divočiny.

Tak aspoň vypadá ideální situace. Někdy se ale stane, že z nějakých důvodů dám povídku k ledu na delší dobu. Mnohem delší dobu. Třeba na půl roku – jak se stalo u Protestu nebo Baru Cenzura (publikuji příště).

Velice vzácně se tahle doba protáhne ještě mnohem víc. Například na víc jak čtyři a půl roku. Přesně tak dlouho to trvalo v případě povídek Město #2 a Město #3.

Tyhle dva kusy volně navazují na poslední část povídky Sen a odehrávají se ve stejném mrtvém městě, které je obsazeném přízračným Nepřítelem, ze kterého se bezejmenný hrdina snaží utéct už osm let.

Ale nebojte se, v archivu mám povídky, které odkládám ještě mnohem déle.