Můžete se otočit na záda?
Je až krásné, jak se řešitelné věci stávají naprosto bezvýchodnými bez vyhlídky na zlepšení, když se nemáte s kým se poradit? Mechanika & katalyzace začarovaného kruhu je naprosto bezchybná.
Ale na tom nezáleží.
Dneska jsem vstal o půlnoci a pročetl jsem si některé svoje staré povídky a žasnul jsem, jak jsem vůbec mohl napsat něco tak neuvěřitelně melancholického, sklíčeného a depresivního. Třeba taková Dívka, která milovala mraky, Útěk z explodující planety a hlavně Parazit, jehož řádky vždycky dokážou rozmetat mojí náladu na kousíčky. Nezáleží v jaké euforii jsem byl na začátku, na konci se svět vždycky zdá o pár odstínů tmavší a zase cítím černého psa, tupou a tíživou bolest v hlavě, přilepenou na mozku jako dehet.
Jak jsem jenom mohl? Celkem jednoduše: všechno, co jsem napsal byla pravda. Ne vždycky na úrovni faktografické; fakta představovala mechanické kosti, ale všechny emoce a pocity, co protekly kostrou, byly vždy zcela pravdivé.
Možná právě proto v posledních letech moc nepíšu. Možná že kolem není dost pravdy, která by stála za zapsání.