Když je mi zle, bloguji

Lepší pozdě než vůbec, říkám, když pozdě odevzdávám semestrálky a krčím rameny a pískám si a plivu do kouta a mám nemístné poznámky na svoje okolí. Tak nějak to chodí na FELu, na instituci, kde platí zákon silnějšího a přestřelky na chodbách jsou na denním pořádku.

Ha! Ale teď vážně. Minule jsem sliboval povídku a tak je teď tady.

Víte, vždycky jsem byl fascinován absurdními situacemi náhlé úzkosti, útěkem před problémy, utrženými potápěčskými zvony, urvanými kabinami výtahů, padajícími a potápějícími se věcmi a vždycky jsem dumal jaký by byl Útěk z explodující planety. Přesně tak se jmenuje i nová povídka-miniatura, ve které je letní pohoda prázdnin přetržena absurdní událostí. Hlavními motivy je přátelství, odloučení, samota & smutek a proto Útěk přesně zapadá do konceptu o kterém jsem už několikrát psal v blgu, akorát že tady se nejedná o útěk, ale o touhu návratu.

Tolik Útěk z explodující planety. Ale za týden se od posledně stalo víc věcí (kromě toho, že jsem něco málo napsal a chystám poloautomatický generátor stripů). Tak třeba jsem konečně dokoukal Death Note. Teda ještě před tím jsem shlédl Babel (byl mnohem slabší než 21gramů nebo Amores Peros ) a pak posledních 8 epizod DN a musím říct, že to byl jednak víc jak čtyřhodinový rauš a druhak za to Death Note stojí. Pravda, mladej Yagami pochopitelně umře, ale člověk si trochu pobrečí a tak nějak ho to rozvorá. Ale stálo to za to a doufám, že nikdy nikoho nenapadne udělat jakékoli pokračování. A malé doporučení nakonec: Švédstí industrail metalističtí Pain znějí taky velice solidně, zvlášť jejich novější alba.

A to je všechno, dobrou noc, popřípadě ráno, nebo kteroukoli jinou denní dobu.