Kdyby se někdo ptal, zapírej
Zapírej, že kdy byl listopad a že někdy vůbec proběhlo NaNoWriMo. A když se zeptá na Horečku, prostě ho prašti násadou od koštěte a utíkej jako blázen, přes kopce a daleko, daleko, do Severních Zemí. Protože i kdybys mu to řekl, stejně by ti neuvěřil a kdyby ti uvěřil, nikdy by nemohl pochopit. Pochopí jedině ten, kdo to zažil, Kdo cítil tvůrčí horečku třiceti dní a padesáti tisíce slov a euforii, která se skrývá v každé dokončené větě.
O posledním NaNoWriMu jsem se tu už několikrát zmínil a dlouze jsem jásal nad tím, jak je skvělé něco psát a tvořit a kašlat na všechno ostatní a nestrachovat se, jak to dopadne a jestli se to bude někomu líbit. Všem těmhle zbytečným slovům je ale konec, protože přišel čas výslednou novelu jménem Horečka tady na k47čce zveřejnit.
Nápad na Horečku jsem dostal už někdy na konci minulého léta, ale nikdy jsem se neměl k tomu, abych něco skutečně začal tvořit. Když se pak blížilo NaNoWriMo, začal jsem hledat nějaké téma nebo nápad, kterému bych zasvětil listopadové otročení. Prošel jsem pár načatých věcí, než jsem se dostal ke konceptu Horečky, který v té době nebyl víc než několik rychlých slov načmáraných na kusu papíru a řekl jsem si, že bych právě tohle mohl použít.
A zbytek je historie. Nebo budoucnost. Záleží odkud se díváte.
Horečka se ukázala jako ideální materiál pro NaNoWriNo – celkem slabá centrální premisa a spousta místa na miriády odboček a tangent a poznámek a dovětků, které samy mají své vlastní odbočky a tangenty. Prostě ideální kostra na kterou se dá navěsit všechno, o čem jsem v té době přemýšlel a uvažoval a co se mi honilo hlavou, ale neměl jsem chuť to sesumírovat do nějaké formálnější podoby.
Příběh začíná jednoho rána někdy během poslední z vlny veder minulého léta (zrovna v době, kdy mě napadlo, že bych něco takového mohl napsat, možná trochu načatý epizodou Black Books Fever, už si pořádně nepamatuji), kdy se moji často recyklovaní hrdinové Adam K., Peo, Ruby a Malej Marty probudí s kocovinou a bez vpomínek na předcházející den. Následuje čas chůze po skleněných střepech a flashbacků a nevlastních vzpomínek až do okamžiku, kdy se příjemný ranní chládek rozpustí v pražícím slunci. A jak teplota stoupá Adam K. dostává halucinace z horka. Ostatní se ho snaží zchladit, ale on jim v sevření paranoii uteče, ale svět, který vidí je od reality k nepoznání změněný, jeho svět je šedivá prašná metropole, která se nachází někde v dystopických Severních Zemích a on je na útěku.
A tady začíná to hlavní: propletence spekulací, předpovědí, vizí a technologických proroctví o světě budoucnosti, dehumanizovaného, algoritmizovaného a prorostlého rakovinou všudypřítomného sledování, degenerované demokracie a technologie, která se vymkla kontrole, ale i naděje v podzemních hackerspacech a soukromém crowd-fundingovaném státě.
To všechno opatřeno poznámkami a referencemi dokládajícími, že velká část z toho, co se v Horečce jeví jako naprosté šílenství, se už děje a v plánu jsou ještě větší zvěrstva.
A to je Horečka: deset tisíc slov, které mě bavily tvořit. Když to někoho zaujme jako čtenáře, budu jenom rád.
PS: Nedávno mi na twitter přistál následujícíc status od @m_kopas: > „Surprise: cyberpunk is basically already here and you probably didn't realize it because you're on the side of the corporation“. To stojí za zamyšlení.