Kdo dlouho hledí do internetu, toho internet pohltí
Už je to docela dlouho, co jsem na k47čce zveřejnil poslední povídku. Období sucha nevypuklo proto, že bych psaní konečně pověsil na hřebík, ale může za něj přesně opačný problém: Mám rozděláno příliš mnoho věcí najednou. Některé z nich jsou dlouhé a k dokončení potřebují čas. A během té doby si odskočím napsat něco kratšího a pak si odskočím ještě jednou a pak ještě jednou k něčemu ještě kratšímu a pak mi dojde, že takhle se už dál nedá pokračovat, a musím začít končit víc věcí než jich začínat.
Kafe v pět je právě jedna z těchto tvůrčích odboček v tvůrčích odbočkách, kterou jsem původně chtěl poslat do literární soutěže Kafe v pět, ale uzávěrka kolem mě proletěla ve chvíli, kdy mi došlo, že napsané věty do sebe nezapadají a působí jako literární verze smirkového papíru. Původní plán (který jsem stejně jako pár dalších dostal v baru TAB) byl, že dva dny před koncem soutěže narychlo sepíšu povídkovou verzi krátkého filmu Manifold, odešlu a na celou věc zapomenu.
Ale velice rychle jsem přišel na to, že film nejde do prózy přepsat mechanicky, takříkajíc jedna ku jedné. Každé médium má své specifické výrazové prostředky a ve filmu si člověk může dovolit věci, které jdou jenom stěží zformovat do elegantního bloku slov. Jedním z nich je pomalá expozice, kdy kamera beze slov mluví místo hrdinů, kdy popisuje bez popisu, kdy mlčení řekne víc než tisíc slov. Ale v případě povídky tohle všechno musím napsat, nemůžu nechat prázdnou stránku (tedy pokud nepíšu něco jako House of Leaves nebo Mirror and Labyrinth). Z těchto a dalších důvodů se původní plán ukázal jako neprůchozí a propásl jsem uzávěrku o necelý měsíc.
Nakonec jsem však udělal cimrmanovský krok stranou a Kafe v pět nějak dolámal a teď se můžu věnovat věcem, které jsem chtěl původně psát. KV5 v současné podobě slouží jako prefix nebo úvod většího příběhu, který mám už nějakou dobu v hlavě a kterému bych se, po vymotání ze sítě odboček a zatáček, rád věnoval.
Za zmínku ještě stojí, že zveřejňování v opačném pořadí – tedy ty poslední věci jako první – s sebou nese jeden problém, který vadí víc mě než komukoli dalšímu na naší Bledě Modré Tečce: Téměř všechny povídky, které se na k47čce vyskytují, jsou propojené do několika velikých příběhových celků a jedna často navazuje na jiné, nebo se na ně aspoň odkazuje, cituje, zmiňuje nebo se jich jinak dotýká (tyto vazby jsou často zmapovány v bohatých poznámkách, jako například: tady, tady, tady nebo tady). A právě při publikaci naopak často není ta první povídka, na kterou se ta současná odkazuje, zatím dokončená a zveřejněná. Naštěstí jde z větší části jen o vedlejší spojnice, které nejsou životně důležité, ale jen – jak aspoň doufám – zajímavé.
PS #1: Po asi deseti letech jsem Operu nahradil Firefoxem a na rozloučenou jsem napsal maličkou haiku:
Poslední sbohem dekádě s Operou. Na stesk nezbyl čas.
PS #2: Firefox je celkem překvapivě mizerný kus software, hlavně co se stability a ovládání týče a člověk musí dlouhé roky studovat estetiku, aby doopravdy ocenil všechny detaily toho, jak špatné to je. Opera mi za deset let spadla asi tak třikrát, Firefox ji překonal během prvního víkendu.
PS #3: Stalo se taky tohle.
PS #4: Sedm let po zveřejnění jsem provedl korekce povídek N13, P14. Ještě chvíli a už to bude skoro ucházející próza.
PS #5: Příště se snad osmělím a napíšu pár slov o neúspěšném experimetu Murakami.