Každé ráno vykašlávám hroudu hlenu velkou jako pěst malého dítěte a každý večer se zasypávám hlínou jen proto, abych se cítil připraven

Na co se vlastně připravuji, je otázka do diskuze. Stejně tak se dá spekulovat, jestli to má co do činění s nedávným faux-infarktem? Jedno je však zcela jisté: Pořád ještě nedokážu fungovat zcela bez strachu jako Werner Herzog. Až se mi to podaří, cesta ven bude tak zatraceně snadná…

Ok, tímhle jsem si odbyl pravidelnou rubriku: kryptické narážky na možnou sebevraždu. Teď k hlavnímu tématu dne – několika novým kusům Terminality, které jako vždycky přicházejí se zpožděním od roku 2010: Terminalita #28 – Mu, Terminalita #29 – Anon (v příští verzi bude tahle část výrazně zkrácena), Terminalita #30 – (beze jména), Terminalita #31 – (beze jména). Vodítka jsou tentokrát následující: T28: „Všichni tihle lidé byli strašně sešlí, osamělí a báli se světla.“, T29: do nitra hory, T30: bylo to dávno a T31: sbohem a šáteček. V poslední části se také nachází zcela nepřekvapivé vysvětlení pojmu terminalita.

PS #1: Kdyby někdo namítal, že celá tahle série není nic víc než příklad krystalicky špatné prózy, vždycky můžu říct, že to dělám ironicky a obratem zažádat o azyl mezi hisptery.

PS #2: Příště napíšu něco málo o spojitosti mezi Internetem Věcí a fenomén spojitost s nedávným skandálem, kdy chytrá auta Volkswagenu podváděla v emisních testech.