Je na čase si posvítit na síťový Post-humanismus
Je čas na Pojídače snů – divoké úvahy na téma post-humanismu a externí/interní inteligence.
Post-humanismus, konkrétně jeho trans-humanistická odnož – je filosofický směr, který se věnuje nevyhnutelné eventualitě, že technologie výrazně změní člověka k lepšímu: odstraní stárnutí a k nepoznání vylepší intelektuální a fyzické možnosti jedince. Myšlenková cesta trans-humanistickými kraji vždycky vede k více či méně odvážným myšlenkám do světa, který si umíme jenom stěží představit a ani v nejmenším ho nedokážeme předvídat.
A co když dosáhneme určité formy trans-humanismu prostřednictvím Internetu a Sítě, která nás všechny intimně propojí? Už teď všichni komunikujeme prostřednictvím jediné super-sítě. Kam až trend sloučení může zajít a jaký to může mít vliv? O tom jsou Pojídači snů.
V mém uvažování jsou zcela zásadní pojmy externí inteligence a interní inteligence. Externí inteligence je tvořena externími službami (představte si Google), které existují mimo náš mozek; interní inteligence je vestavěná přímo do našeho nervového soustrojí nebo existuje mimo, ale máme ji zcela pod kontrolou. Hlavní rozdíl je v tom, že externí inteligence se ptáme a ona nám odpoví, aniž by vyzradila způsob a logický proces, kterým se dobrala k výsledku a není vyloučeno, že nám může z jakéhokoli důvodu lhát. Kdežto interní inteligence sídlí v expandované nervové soustavě jedince a jsou jí známy všechny informace i procesy odvozování, úsudku a uvažování. Když se zeptáme externí inteligence: „jaké jsou nejlepší restaurace na cestě odsud do Berlína,“ ona nám může poskytnout seznam, k jehož sestavování použije všechna dostupná fakta (včetně skutečností o tazateli) a tady skončí. Kdežto interní inteligence (vestavěné do augmentovaného nervového sytému tazatele) nám vyjeví nejenom výsledek, ale i všechny procesy a odvození, které k němu vedli.
Rozdíl mezi oběma pojmy je zdali nám ona inteligence patří nebo jestli si ji jenom pronajímáme. Externí inteligence je outsourcing do míst, která nemáme pod kontrolou a nemůžeme ověřit, že nám nelže.
S dvojicí externí/interní souvisí P2P inteligence, která se (hlavně svým umístěním) podobá té externí, ale má překvapivě mnoho rysů interní. P2P inteligence je distribuovaná a neptáme se na odpověď jednoho mocného prostředníka, ale na shodu v názorech mnoha mě rovných. Aby někdo změnil názor P2P sítě, musí (pokud je dobře navržená) ovlivnit většinu zúčastněných. To se podobá přístupu BitCoinu: v internetu nemůžeme převádět peníze bez nějaké důvěryhodné třetí strany (pokud neuvažujeme kvantovou mechaniku). Obvykle je takovou třetí stranou banka a i v prostředí BitCoinu takové entita existuje, ale je distribuovaná mezi všechny zúčastněné strany – pravda je distribuovaná a pravda je založena na shodě.
Dále je velice důležitý rozdíl mezi: vlastnictvím a kontrolou, ale o tom se rozepíšu až někdy příště.