I wish to be little the girl
Víte, kdo to řekl? Ne? Řekl to nejvlivnější muž roku 2009. Překvapivě. Ale to všechno byl jeden velký podvod v režii Anonu.
Když jsem se někdy v noci díval do zrcadla, napadla mě ta samá slova. Jenže… jenže mám k tomu daleko. 78 kg, pořád přibírám, pořád cvičím, každý den víc jak hodinu. Někdy dvě, někdy tři, někdy čtyři. Dneska to byla taková tupá série: 250 kliků, 125 shybů (9 sérií po 14 kouscích, maximum 18!) a další věci. A to jenom proto, aby se něco dělo, abych se nezbláznil. Tím se dostávám k dalšímu bodu myšlenkového programu: motivaci a hlavně tedy motivaci ke cvičení. Mým hnacím motorem je deprese a úzkost, kterou přebíjím hrubou silou endorfinu. Nevím jestli bych byl schopný něco dělat, kdybych byl skutečně spokojený, protože spokojenost je jenom maskovaná nečinnost.
Během přestávky mezi dějstvími se můžete podívat na dva nové stripy 669.274 o zamilovaném █████ Kdysi dávno jsem naznačoval témata, o kterých bych chtěl napsat pár řádků. Zatím se nikde neobjevilo ani písmeno, ale nezapomněl jsem. Všechno nějak zpracuji v pravý čas. Do povídky. Do tamté o které mluvím poslední čtyři měsíce – do Terminality. Na ní je zajímavé, že čím déle jí píšu, tím víc do ní prosakuje můj život, nápady a myšlenky mimo dějové těžiště příběhu. Všechno, co mě napadne tam musí přijít, nějak to tam napasuji, bokem, jako vedlejší příběh, jako dialog, jako myšlenky, vzpomínky, něco, cokoli. S tímto faktem se pojí chronologie a časový rámec Terminality. Původně jsem povídku psal tak, že končila někdy v březnu tohoto roku (v nějakém zatím nezařazeném útržku mám napsáno: „Co teď?“ ptal jsem se, když naše rozlámaná těla vyvrhla spirála času do mrazivé reality 3. března 2009.) Ale protože to píšu tak dlouho a nabaloval jsem věci a události, které se dějí teď, tento časový rámec se stal nevyhovujícím. Povídka se začala odehrávat v meta-čase, který bude jenom ohraničen začátkem a koncem a všechno mezi tím je nepodstatné. Děj zkrátka probíhá tady a teď, aniž by bylo jasně řečeno kdy to je. A já příběhem Terminalty žiji. Dokonce jsem založil twitter účty všem hlavním hrdinům, abych si měl kam psát poznámky, které pak do děje začlením. Tvorba je zkrátka jako černá díra: když jste uvnitř, není cesty nazpátek.