Dopis, který nikdo nebude číst
V poznámkovém bloku jsem našel následující kus textu, o kterém si vůbec nepamatuji, že bych ho kdy psal. Mám podezření, že jde o kus pro nějakou plánovanou povídku, který jsem napsal v náhlém záchvatu jasnozřivosti. Možná, že jde o kus pro povídku Monstrum, ale jistý si tím nemůžu být, protože fagment nezapadá do ostatních poznámek.
Nevím v kolik hodin jsem se probudil, ale jasně si pamatuji, že bylo 26 minut.
Jeden den po změně času. Něco se změnilo. Neuplynul ani celý den, jenom sedmnáct nebo osmnáct hodin, záleží na způsobu měření, a něco je jinak. Zase cítím cosi, co dokážu popsat jenom jako immense dread, něco zlovolného, hrozivého a bezvýchodného ukrytého v brzkých stínech a dokonce i ty se zdají cizí, vzdálené, mnohem temnější, jako kdyby někdo zvětšil kontrast celého světa.
Dny Starého Času před zlomem se teď zdají tak vzdálené. Bezvětří a modrá obloha a těžké prokreslené mraky jako bestie plující v prastarých mořích, zmizely ze zlomem času. Teď vítr ze země rve všechno, co může a nepopsatelná temnota se vkrádá do krajiny. Není tohle konec dnů? Není tohle konec mých dnů?
Ještě před pár týdny jsem o sebevraždě přemýšlel každý den. Někdy trvalo pouhých deset nebo patnáct minut od probuzení, než se mi na mysl přihnala myšlenka posledního výstřelu, který rozmetá zbývající vzpomínky a naděje na prach. Ne! Rozhodně nezničí žádné naděje, protože jsem nevěřil, že mi nějaké zbývají. V průběhu dne se mi pak myšlenka sebevraždy pořád dokola vracela. Padesátkrát, sedmdesátkrát denně jsem si k hlavě přiložil imaginární pistoli a stiskl imaginární spoušť. Přesně jak napsal Nietzsche v Beyond Good and Evil: „The thought of suicide is a great consolation: by means of it one gets successfully through many a bad night.“ – jenom díky prosté myšlence terminace jsem mohl jít dál a dál se probírat rostoucím bahnem dnů. Ale teď už není kam. Už není čas.
Možná, že zhroucení, které jsem zažil před týdnem bylo předzvěstí, že se blíží konec dnů. Ale když jsem se pak probudil následujícího dne, všechno se zdálo jasnější a dokonce i sebevražedné myšlenky ustoupily. V takové situaci se člověku nechce věřit hrůze minulosti. Teď je mi jasné, že jsem těm znamením a předzvěstem měl věnovat pozornost. Té noci jsem vyčerpal všechnu zbývající energii, naději a víru. Nemůžu to popsat slovy, protože psychické fenomény a jevy se vzpouzejí slovům a snaha je popsat jenom redukuje jejich skutečnou závažnost. Propadl jsem se hluboko, až na kamenné podloží duše. V ten okamžik jsem věděl, že stojím na samotném dně, že jsem došel na konec cesty, že se nacházím v krajině hrůzy. Chtěl jsem se zase přihlásit na psychiatrii, dokonce jsem napsal mail svému psychiatrovi, ale nikdy jsem ho neodeslal. Bylo to volání o pomoc, skutečné a závažné, které rozpustila ranní rosa.
Všechno najednou vypadalo snesitelně, ale to jsem ještě nevěděl, že mě Starý Čas tlačí z útesu.
[ následující pasáž je celá zaškrtaná ]
Když jsem se včera, ještě během Starého Času vrátil z [nečitelné], kde jsem [následujících asi dvacet slov je nečitelných] špatný vtip, prohnalo se mi hlavou. Celé tohle je manifestace špatného vtipu Starých Dnů dohnaná do extrému, Možná, že Přelom Času změní jenom to, že už nedokážu udržet fasádu [slovo „fasádu“ je těžko čitelné, následuje několik vět, které jsou zcela rozmazané] Když jsem se probudil, udeřilo mě to jako kladivo, výstřel imaginární pistole mě doslova ohlušil. Konec dnů. Po probuzení jsem se cítil bez energie, bez naděje. Hlava mě bolela a nemohl jsem vstát z postele. Stmívalo se brzy a teprve za šera jsem našel dost síly, abych se vydal vstříc maelströmu, vstříc apokalypse, do srdce temného hurikánu, zemí bičovanou vichrem a groteskní tmou.
[následuje další odstavec, který je rozmazaný a přeškrtaný, jediné čitelné slovo je „konec“]
26 zatím všechno se zdá jenom jako špatný vtip
[spodek papíru je utržený]
Co mě na tomhle mate, je citace Nietzscheho, která je zcela přesná. Z toho vyplývá, že jsem to musel napsat někdy, když jsem měl přístup k internetu, tedy nejspíš doma. Ale vůbec si nepamatuji, že bych něco takového psal.
Mimochodem, dneska je 1. listopadu a to znamená jediné: NaNoWriMo