Dobojováno!

Boj skončil! Pravda trochu hůře. O co jde? Překvapivě o povídku! A tahle má docela dlouhou historii. Abych začal poněkud formálněji řeknu, že se jmenuje Neděle třináctého a někomu může připadat lehce kontroverzní (ale někomu se právě pro tuhle vlastnost může líbit a že tací jsou). Původně vznikala jako SASPI rychlovka na téma taková obyčejná neděle, ale tu jsem prošvihl (zcela normální stav věcí), ale nechtěl jsem ten nápad hodit do kanálu. Pak se (zase na SASPI) objevil workshop na téma Mou múzou hudba jest a tak bylo singulární valnou hromadou v mé hlavě rozhodnuto, že se Neděle třináctého přetaví do této podoby. A to je celý absurdně dlouhý a nezvykle zamotaný osud této veskrze krátké povídky.

Ale teď k tomu, proč je vlastně dobojováno. No v podstatě jde o to, že workshop je de facto soutěž, kdy po uzávěrce nastává hodnotící týden, během kterého může každý může jednomu dílu vyjádřit své sympatie. A tentokrát tamtadadáá jsem dostal dvě nominace, což je oproti minulé nule docela dobrý progres (vítez dostal tentokrát 9 nominací, takže ani nic nezaostávám).

Je neuvěřitelné kolik keců nepíšu kolem uvedení jediné povídky. (No nic, asi jsem grafoman.) Ale ještě jsem neřekl o čem vlastně Neděle třináctého je. Tohle bude nejlépe demonstrovat první odstavec textu:

Peo zakašlal. Ležel vedle mě na široké posteli ve svém malém pokoji. Oba dva jsme byli nazí a měli jsme na zádech několik čerstvých tetování. Peo svoje rozbolavělé a rozlámané tělo skryl pod slaboučkou přikrývkou a na mě zbyl jen nepatrný růžek. V hlavě mi pulsovalo trio kvasarů a odíralo se zevnitř o lebku. Ležel jsem na břiše, pomalu otevíral oči, objevoval nepříjemný a rozmlžený svět za víčky a přitom se snažil zastavit zvony, které mi rozdíraly mozkovou tkáň.

To je vyloženě hezká výchozí situace :) – probudit se po očividně dost divoké party s dokonalým oknem. Přeju heké čtení…

A dnešní strip (669.124) se zcela výjimečně hodí k tématu.

Tady někde bych asi přerušil dnešní přival slov a ještě jednou se omluvil za předpředvčerejší výpadek k47čky.

PS: ta velká věc minule zmiňovaná byla právě ta povídka…