Digitální ticho

Tak tohle je konec.

Digitálně se dá dělat spousta věcí.

Digitálně můžu spáchat sebevraždu, tedy po sobě zahladit všechny stopy, zničit všechny informace, které by mě nějak identifikovaly: všechny profily, osobní účty, facebook, blog, diskuzní fóra. Digitálně můžu provést čistku, kdy za sebou nespálím všechny mosty, jenom se zbavím historie. Zůstane info, že jsem existoval, ale všechny podrobnosti zmizí. Čistek jsem už provedl několik: například jsem smazal všechno, co jsem kdy poslal na twitter a facebook. Dvakrát. Digitálně můžu zažít i exil, což je jenom nóbl jméno pro dlouhodobou offline nebo read-only existenci.

Poslední měsíc jsem byl právě v takovémhle stavu digitálního neživota.

A pak jsem si uvědomil, že někam zmizel listopad a s ním i literární výzva NaNoWriMo. Letos jsem chtěl napsat příběh o bezejmenném hrdinovi, který žije v dokonalé samotě, celé měsíce nepromluví jediné slovo, vůbec s nikým nekomunikuje, žádné soc-nety, IM, mail. Naprosto. Vůbec. Nic. V jednom okamžiku se rozhodne všechno změnit a přijme za vlastní pokřivené životní postoje a stane se z něj monstrum, nezastavitelná síla, která chce za každou cenu vidět svět v plamenech. Celé se to mělo jmenovat „Monstrum“, ale napsal jsem jenom pár řádků. Příliš málo, na to abych něco z toho publikoval.

Ale zato publikuji jinou věc, krátkou povídku Dívka, která milovala mraky, která mi na disku leží už delší dobu.

Nápad a pak i nutkání, že něco takového musím napsat, jsem dostal cestou na bráchovu promoci, kdy si šel pro inženýra. Ale v té době jsem měl jisto jenom v názvu a prvních dvou odstavcích. Jenom mlhavé povědomí. Zbytek pak přišel cestou v dalších týdnech.

Překvapivě se Dívka, která milovala mraky hodí k dnešnímu tématu: konec a zapomnění.

K tématu se taky hodí Parazit.

A pak všechno skončí a na k47čce zavládne nekonečné digitální ticho.