Bradburyho rady, detektivky & realizace, že už je rok 2013

Ray Bradbury říkal, že každý začínající spisovatel by měl napsat jednu povídku týdně a neužírat se, že zatím nedosahuje vysněných kvalit nebo nemá zamýšlené umělecké vyznění (přesně v duchu této rady), protože když v této rutině vytrvá jeden rok, tak se v psaní zlepší natolik, že to bude za něco stát.

Jeho radou se neřídím.

Internetem koluje výzva přečíst týdně jednu celou knihu. To není ani zdaleka nemožné, stačí přečíst pár desítek stránek denně a mít vnitřní disciplínu to dodržet jako u Bradburyho maratonu jedna-povídka-za-sedm-dnů.

O tohle se taky nesnažím.

Místo toho jsem si vytyčil několik soukromých cílů: každý týden přečíst jeden paper z oboru programování a computer science, každý den přečíst aspoň 40 stránek nějaké knihy a psát víc než minulý rok. To všechno s poznámkou „pokud možno“ napsanou velice malým písmem. Budu se o to snažit, ale když se to nepovede, nic se neděje, jedeme dál.

V tomto roce (taky cítíte, že je to zvláštní období roku, kdy příští rok je ten současný?) jsem už dočetl Vzkříšení od Tolstoje, v bufferu mám pár dalších knih, přečetl jsem tři papery, čtu další dva a napsal jsem povídku Dům na okraji dějin.

To není zas tak špatné skóre prvních dvaceti tří dnů.

Dům na okraji dějin jsem napsal pro SASPI workshop (proboha, to už je tolik let, co jsem se tam pohyboval pravidelně a žil tou komunitou) na téma detektivka se zadáním, které bylo dostatečně volné a zároveň dostatečně podivné, abych mohl napsat lehce futuristický detektivní příběh, do kterého se vešly (a celkem rozumně zapadly) všechny motivy, které se mi honily hlavou: barvoslepý detektiv, neviditelný muž, automatizace policie a zrychlování historie.