k47.cz

mastodon twitter RSS
bandcamp explorer
««« »»»

Art, amputace a momenty štěstí

8. 3. 2009 (před 13 lety) — k47 (CC by-nc-sa)

Podívejte, k47čka není žádný blog, který vznikl za nějakým jasným účelem (prachy), ok? Už to tady vedu šest let, ztratil jsem tady mládí a nevydělal ani korunu. K47čka vznikla z touhy něco udělat. Prostě něco vytesat do binárního kamene a nehnít na místě. Byl bych rád, kdyby k47čka měla pořád jakousi hypotetickou nálepku ART, protože se tady snažím dělat pozoruhodné věci. Možná to může někomu připadat jako pozérství nebo třeba namyšlenost, ale myslím, že jsem začal chápat umění. Umění není jenom to vysoké umění v podobě nesrozumitelných obrazů, divných knih a ošklivých soch, ale je všude kolem nás. Třeba street art nebo graffiti jsou (někdy) taky touhou se vyjádřit. Všichni přece někdy máme nutkání něco vytvořit nebo vybudovat. Něco, něco, něco. Já taky a velice často nevím konkrétně co. Mám jenom tušení, jenom podvědomé nutkání. Častokrát se bohužel nestane vůbec nic. Ale tentokrát se stalo…


Nedávno jsem zase byl v hajzlu, topil jsem se v úzkosti (což zní pěkně pozérsky, ale věřte, že mi do zpěvu moc nebylo). Utekl jsem tedy do ledového exilu svojí posilovny na půdě a tam cvičil a čekal, až se něco stane, nebo umřu – podle toho co přijde dřív.

A potom jsem dostal nápad a byla to velká věc.

Však to určitě taky znáte, když vás najednou něco napadne, nějaká idea, myšlenka nebo cokoli se zaklíní v hlavě, nejde ven a vy nemůžete myslet na nic jiného a jenom si říkáte: „To je ono, to je ono, to je to pravé“. Zatraceně! Najednou v hlavě máte krásný obraz, který nemůže počkat a musí být hned namalován.

Konečně dostal nápad, jak vyjádřit tu všudypřítomnou úzkost, ten zkurvenej tlak v hlavě, napadlo mě udělat fotomontáž: Nechtěl jsem nic víc, než několik zkurvenejch momentů štěstí.

Nápady částečně pramenily z komiksu Nana's Everyday Life, který se opírá o mangu Elfen leid a vážně mě dohnal k slzám. Ale hlavně to zavinil jeden pocit – chci být jenom šťastný, jenom snít svoje malé sny, ale ani tohle mi nebude dopřáno. To je podstata úzkosti a anxu, to je kouzlo Nechtěl jsem nic víc, než několik zkurvenejch momentů štěstí. Nic, nic, nic.

Na té fotce jsem já. Pochopitelně. A když jsem to fotil, tak mi došlo, že jsem zkurvený monstrum, že jsem mnohem silnější než jsem si myslel. Ale to mi došlo, až když jsem si dobrovolně amputoval ruce a nohy.

Pro mě je to strašlivá montáž, vždycky když se na těch několik zkurvenejch momentů štěstí podívám, vždycky dostanu divný pocit: „Co kdyby to byla pravda? Potom už by všechno bylo jedno, pak už bych nebyl člověkem, už bych neměl naději.“

To jsem já. Zničili mě zevnitř. Zničil jsem se sám.

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz