5 měsíců, 28 dnů, 6 hodin, 42 minut a 12 vteřin, čas na novou povídku
Poslední dobou je to tady samá Scala a jiné zaručeně-odborné-věci®, kterým
rozumí maximálně dva ze zdejších pěti pravidelných návštěvníků. Kam se jenom
poděla stará k47čka? Možná je už dávno pryč. Možná že ze mě antidepresiva
vysála poslední zbytky šílenství, kterým jsem plnil tyhle stránky. █████ Každopádně povídku jsem naposledy publikoval… dávno… Jednu
rychlovku 12. dubna a před tím koncem ledna
trojdílný End-time, což byl výsledek mého snažení během
NaNoWriMa, které probíhalo v listopadu 2010. Pro
kristovy koule, tohle je docela zklamání. Hlavně pro mě. To se musí změnit. Musí. A taky že se to změní právě teď. Asi takhle: Už nějakou dobu ve mě klíčí nápad na
příběh (zajímavé, že o něm přemýšlím hlavně, když běhám, ale to je vedlejší),
který teprve nedávno dostal finální jméno Mía. Kdyby něco,
mía je španělské slovo, které znamená moje, ale na víc se mě neptejte,
protože ze mě víc nedostanete. Každopádně, už nemá smysl dál vyčkávat. Tady je
první díl povdíky Mía. Jako za Starých
Dobrých
Časů (tedy když jsem ještě aspoň nějak
psal) jde o skličující příběh klasicky bezejmenného osamělého hrdiny ve světě,
který je zamořen těmi zatracenými létajícími bestiemi a směřuje k neodvratné
zkáze. Jak už jsem někde psal Mía
je částečně inspirovaná špatným filmem Monsters, kultovní
Apokalypsou a zásadní novelou Srdce temnoty. Ale teď už přestaňte lelkovat a dejte se do čtení.