Úvod do zrcadel a labyrintů

Uplynulo jenom něco málo přes rok od doby, kdy mě naprosto okouzlila kniha House of Leaves a už mám v rukách další klenot, který mi mnoho následujících nocí nedá spát. Mirror and Labyrinth od Aarona Larwooda je mistrovské dílo a zároveň hlavolam nebývalé kvality, který v mnohém překonává Danielewskiho kryptické a děsivé mistrovství.

Srovnání mezi House of Leaves a Mirror and Labyrinth je nevyhnutelné, protože na první pohled oba romány vypadají až příliš podobně – oba očividně inspirované dílem a nezměrností Jorge Luise Borgese. Nepozorným očím může skoro připadat, že jedno dílo je zrcadlovým obrazem toho druhého. Jestliže je to pravda, pak jde o hlavní odlišnost, protože Mirror and Labyrinth své čtenáře přesvědčuje o tom, že zrcadla jsou zrádné artefakty a to, co se v nich zrcadlí, nemusí být to, co v nich je. Zatímco Danielewskiho čtenáři se musejí ptát: kdo lže, Larwood je donutí se ptát: kdo mluví pravdu.

William Jacquard, narozený 1899, se odmala bál zrcadel a vyhýbal se jim a všem lesklým povrchům, jak jen bylo možné. Říkal, že jeho oči v zrcadlech vidí jiné věci než ostatní lidé. Když se dozvěděl, že existují polopropustná zrcadla, zhroutil se. Jeho mysl nedokázala unést možnost, že to, co on vidí v zrcadle, zrcadlo z druhé strany vidí v něm. Od této události až do své smrti žil v kamenném domě bez zrcadel, hluboko v lesích a daleko od lidí i všech lesklých povrchů. V sedmdesátých letech zemřel a zanechal po sobě pouze krátkou sbírku povídek nazvanou Mirror and Labyrinth, která se točí kolem tvrzení, že každé zrcadlo je vstupem do nezměrného bludiště, které je dost možná nekonečné. Sbírka vydaná čtyři roky před Jacquardovou smrtí nevzbudila příliš velký ohlas a zapadla mezi jinými gotickými horory.

O osm let později byly nalezeny tři obří odborné práce pojmenované Reflections, Labyrinthian a Asterion, podepsané člověkem, který si říkal Dariulat. Krátce se spekulovalo, že by mohlo jít o dílo Jorge Luis Borgese, případně pokus o realizaci některé z fiktivních knih, o kterých se ve svých skutečných knihách zmiňoval. Ale tato teorie se brzy ukázala jako nepravdivá a zájem o tři svazky upadl.

Až mnohem později si akademik Milton Lock všiml až zarážející podobnosti mezi Mirror and Labyrinth a Dariulatovou trilogií a prohlásil, že jde o díla od stejného autora. Lock v té době pracoval na knize pojednávající o symbolickém, metaforickém, ceremoniálním a náboženském významu zrcadel v literatuře v průběhu dějin a proto byl více než dobře seznámen s Borgeho tvorbou, která ho navedla na tři svazky a na pak i na Mirror and Labyrinth. Lock začal tvrdit, že trojice svazků dává jasný důkaz, že historie zrcadel je neoddělitelně spjata s historii labyrintů a proto musí přepracovat velkou část své knihy a zakomponovat do ní nové poznatky z důkladného studia Jacquardova odkazu. Po šesti letech toho ale zanechal, vrátil se k výuce historie a v devadesátých letech zemřel. Tvrdil, že ještě existuje pátá a finální kniha pojmenovaná Library na kterou se předchozí tři odkazují a bez ní není možné dojít ke konečnému závěru. Bohužel pátý svazek nikdy nebyl nalezen a obecně se pochybovalo, že ji Jacquard dokončil nebo vůbec začal psát.

Z Lockovy rozsáhlé práce zůstaly pouhé tři nepříliš dlouhé doprovodné publikace: Introduction to mirrors, Introduction to labyrinths a třetí nedokončená a nepojmenovaná, které se říkalo Monster podle prvního slova první věty. Tyto tři práce, které jako jediné obsahovaly části Lockovy plánované knihy, představovaly konečně pochopitelné a stravitelné klíče k Jacquardově jinak náročnému a komplikovanému odkazu, (který Lock přirovnal k Borgesově První encyklopedii Tlönu). Z toho důvodu vzbudily v akademické sféře nemalý rozruch a posléze i zájem ze strany široké veřejnosti a milovníků záhad, nadpřirozena, hororu a konspiračních teorií. Zatímco akademická sféra si držela odstup a všechno brala jako pouhou metaforu, alegorii a objekt hodný studia kvůli svým intelektuálním kvalitám, veřejnost tak zdrženlivá nebyla a brala věci doslova. Co když má Jacquard pravdu a za každým nebo aspoň nějakým zrcadlem se nachází nezměrný labyrint, který můžeme těma správnýma očima zahlédnout a prozkoumat.

Jon Lloyd, mladý filmař a scénárista, se v roce 1997 rozhodl natočit horor založený na příbězích z Mirror and Labyrinth, který byl i přes zájem veřejnosti stále obskurní knihou, kterou bylo nemožné sehnat. Proto vycházel z verzí důkladně převyprávěných v Lockových pracích, které byly v mnohém kvalitnější a lépe napsané, protože vynechávaly mnoho nesrozumitelných a nesmyslných pasáží. Poté začal studovat i Jacquardovu trilogii a jak se nořil do slov, nabýval přesvědčení, že místo psychologického hororu, musí natočit dokument o Jacquardovi, i když výsledkem s největší pravděpodobností bude naprosto stejný film. Lloyd natáčel asi rok a dokonce se mu údajně podařilo najít i Jacquardův opuštěný dům, kde dožil posledních 40 let svého života, ale pak všeho nechal a rozhodl se přestěhovat do Spojených Států.

Jeho dobrý přítel Aaron Larwood (stejné jméno jako autor reálné Mirror and Labyrinth) na něj naléhal, ať svůj film nezahazuje a ať ho dokončí, ale Lloyd odmítl. Larwood se tady nabídl, že film za něj dodělá, i když o kinematografii nevěděl vůbec nic. Lloyd mu po dlouhém přemlouvání předal všechny materiály, které zatím nevyhodil nebo nespálil. Většina videa už shořela, ale hodiny zvukového záznamu zůstaly, stejně jako balík fotografií a pár sešitů s poznámkami a plány.

Larwood (fiktivní) se rozhodl opustit myšlenku filmu a místo toho se pokusil knižní formou zachytit důležité aspekty Lloydova snímku, jeho pátrání po záhadném Jacquardovi a mezitím zaznamenat vlastní pátrání po Jacquardovi a jeho odkazu a zjistit jestli existuje pátý svazek Library a všechno sepsat v knize, kterou pojmenoval stejně jako originál, který to všechno začal: Mirror and Labyrinth.

Tohle všechno je ve stručnosti pozadí knihy na kterém se rozehrává několik příběhů. I když se může zdát, že jde o příliš dlouhý úvod, který vyzradí všechna překvapení a odhalí dějové zvraty, ani v náznacích neříká o čem Mirror and Labyrinth ve skutečnosti je. Skutečná síla (skutečného) Larwooda tkví v brilantní práci s nejistotou, která se do čtení postupně vkrádá. Všechno začne jako poměrně jasný blok textu, který je ale postupně erodován a objevují se na něm praskliny. V tomto směru autor naprosto vyniká a i kdybych vyzradil celou knihu do poslední stránky (což nemusí nic znamenat, jak píšu níže), stejně stojí za to si Mirror and Labyrinth přečíst a užít si tu nezměrnou sílu detailů na vlastní kůži.

První vydání o 370 stranách vyšlo v roce 1999 a skládalo se ze dvou částí: Mirror a Labyrinth. Mirror je relativně přímé a věcné shrnutí toho, jak se Larwood snaží jít ve stopách svého přítele a pátrat po muži, který se bál zrcadel. Labyrinth je paralelní (a v rámci knihy fiktivní) děj za zrcadlem o hledání cesty ven z labyrintu zrcadel, za kterými se skrývají další nekonečná bludiště. Labyrinth se od Mirror liší ve všech myslitelných ohledech (i když na několika souběžných místech jsou jasně patrné paralely mezi tím, co se děje venku a co uvnitř). Nejcitelněji je však znát absolutně protikladná nálada obou částí. Zatímco Mirror je energický a nadějný, Labyrinth je nervy drásající horor, živý a až nepříjemně uvěřitelný. Při čtení je možné cítit šero, šedý prach a zlověstné otřesy labyrintu, které znějí jako dupání nějakého prastarého a nezměrného monstra.

Druhá edice z roku 2003 se však výrazně liší. V úvodu se píše, že obsahuje kompletní první edici opatřenou vepsanými a zvýrazněnými opravami a poznámkami, a k tomu třetí část pojmenovanou Asterion, kterou tvoří čtyři sta stránek addend, dodatků, apendixů, poznámek, errat a vysvětlení, které, jak (fiktivní, ale možná že i skutečný) Larwood v úvodu píše, mají dílo vysvětlit a zpřesnit, ale ve skutečnosti dělají pravý opak a velice elegantně vnášejí pochybnosti. Hlavní problém je v tom, že Larwood v úvodu knihy lže – nepřebírá první edici verbatim i když, jak píše, si na tom velice zakládá a je to pro něj otázka spisovatelské integrity. Labyrinth v první edici je naprosto odlišný od toho v druhé. Tato záměna je patrná všímavým čtenářům už z apendixů a přidaných poznámek, které se odkazují na neexistující pasáže. Mě se z hlubin internetu podařilo stáhnout nekvalitní scan první edice a na vlastní oči jsem se přesvědčil, že původní fiktivní Labyrinth je zcela jiný. V prvním vydání jde o převyprávěné příběhy z původní Jacquardovy Mirror and Labyrinth přenesené do současnosti a nepříliš přesvědčivý pokus o jejich analýzu (tedy aspoň tak to vypadá podle několika stran z Asterion, které obsahují výňatky z Lockových prací, kde jsou rychle shrnuté všechny povídky). V následujícím vydání toto bylo nahrazeno už zmíněným nervy drásajícím líčením o útěku ze zlověstného labyrintu zrcadel, které ukazují realitu nepatrně, ale přesto nepřirozeně, pokroucenou.

Proč Larwood (ten reálný i fiktivní) po čtyřech letech změnil velkou část knihy i když tvrdil, že je všechno při starém?

A tady nekonečné spekulace jenom začínají. Čím víc čtenář proniká do Asterionu a jeho dodatků, které jsou z velké části tvořeny z hrubých a nezpracovaných poznámek Jona Lloyda, včetně deníkových záznamů, plánů cest, letenek, lístků, přepisů rozhovorů a fotografií, tím víc musí pochybovat a zároveň si všímat zajímavých symetrií (např. mezi Larwoodem a Jacquardem a mezi Lloydem a Lockem) a cyklů (kniha, kterou to začalo a končí se jmenuje stejně) a paralel (fiktivní i skutečný Larwood, kteří čtyři roky po vydání něco dělali a z nějakého důvodu se knihu rozhodli změnit).

Mirror je i ve druhém vydání uzavřené dílo (Larwood dojde k závěru, že Jacquard je jenom propracovaná mystifikace fanoušků Borgea a myslí si, že Lloyd došel ke stejnému závěru a proto přestal s natáčením), které se nemění, jen s výjimkou poznámek, které z větší části odkazují na (fiktivní) Reflections, Labyrinthian, Asterion a třetí část knihy, nebo jiné smyšlené i reálné publikace, žurnály a knihy (například The mirror in the mirror od Michaela Ende), aby vysvětlili proč Larwood nebo Lloyd dělali, co dělali a co tím chtěli dosáhnout, ale místo toho jen zabředává do Jacquardových analýz labyrintů a údajných hrůz, které v nich žijí. Labyrinth se sice proměnil, ale pořád je to uzavřený oblouk, který má jasné rozuzlení. Asterion je naproti tomu chaotická změť informací a dezinformací, rozházená, překroucená a neúplná a čtenář si musí všechno najít a setřídit sám. Larwood často mnohokrát opakuje dlouhé pasáže (např. jako stejné citace použité na různých místech) jen s maličkými obměnami a tyto variace jsou často důležité. Jedno z takových ukrytých vodítek je věta (přisouzená Lloydovi, přeložil jsem ji do češtiny a doufám, že se mi podařilo zachovat původní význam a sílu): „v jeho domě celé roky viselo zrcadlo, dost velké,“ na jiném místě citovaná jako „v jeho domě viselo zrcadlo dost velké na to, aby se do něj dalo vstoupit“, v dalším místě jako „v jeho domě viselo zrcadlo, dalo se do něj vstoupit“. Na některých místech Asterionu Larwood (fiktivní) píše, že našel Jacquardův dům stejně jako Jon, jinde to popírá, ale tyto neshody jsou možná způsobeny tím, že Asterion není řazený ani chronologicky, ani jakkoli jinak. V jiných místech naznačuje, že jedna kapitola Mirror patří do Labyrinth a jedna z Labyrinth patří do Mirror. Dezinformace v podobném duchu se vrší jedna na druhou a s nimi i pochybnosti předchozích dvou částí, ale i knihy jako takové. Několikrát mě napadlo: Co když nikdo z nich nemluví pravdu? Co když je celá kniha jenom hlavolam, který nemá řešení a (skutečný) Larwood se směje při pomyšlení na všechny mozky, které se snaží přijít na záhadu labyrintu?

Hlavní otázkou, na kterou si každý musí najít vlastní odpověď, je: jaký je význam labyrintu (2. části knihy), je reálný (v rámci fiktivního příběhu) nebo má jiný význam a proč Larwood (skutečný) tuto část tak drasticky změnil ve druhém vydání? Někdo může dojít k poznání, že jde o velice hutnou alegorii (sebe)poznání, někdo jiný si nikdy nepřečte Asterion a přeskočí poznámky a pro něj Mirror and Labyrinth zůstane jenom sbírkou působivých děsů a hrůzy z prázdných chodeb labyrintu.

V případě Mirror and Labyrinth skutečně platí, že co čtenář to interpretace a to je pro mě zásadní přínos knihy, která je skutečně post-moderní. Zatímco House of Leaves předkládá hlavní mystérium (dům) jako hotovou věc, které nemůžeme nevěřit, protože jsme už uvnitř, a musíme jen najít cestu ven, v Mirror and Labyrinth nejdřív musíme labyrint najít pohledem do toho správného zrcadla a pak jednat podle toho, co v něm zahlédneme. Když v zrcadle místo šerých zdí a nekonečných klikatých chodeb uvidíme jen vlastní tvář, jde o špatné zrcadlo.

Nebo možná, jenom možná, jsme našli to správné.