Slova starého feťáka

William S. Burroughs – primární hnací síla Beat Generation, by letos mohl oslavit sté narozeniny. Bohužel tato možnost je jenom čistě teoretická, protože el hombre invisible zemřel roku 1997 na infarkt. Dožil se 83 let i přesto, že jeho žilami od čtyřicátých let témě nepřetržitě koloval heroin. Naštěstí pro nás fanoušky a čtenáře inspirované jeho nekonečnou slovní vynalézavostí, dekadentní imaginací a sardonismem, toho po sobě hodně zanechal. Pochopitelně v policích celého světa leží jeho romány a sbírky povídek, což není nijak překvapivé, když byl nejvíce známý jako spisovatel. Burroughs však působil na více frontách, jednak jako esejista, jednak jako malíř (pokud tedy můžeme střelbu brokovnicí do plechovek s barvou postavených před plátnem považovat za malbu) a pak (mimo jiné) jako performer mluveného slova. Vyrážel na turné, kde četl ze svých knih, pořádal přednášky, semináře (například seminář kreativního psaní) a dokonce jeho hlas skončil na několika hudebních albech a jiných multimediálních projektech. To všechno se zachovalo a díky zázraku internetu, kde vzdálenost mezi libovolnými dvěma body je jedno klinutí nebo jeden torrent, se všichni můžeme ponořit do světů starého feťáka.

A před několika dny jsem objevil další artefakt z pozůstalosti WSB: audio-knihy Burroughsových děl, čtené samotným Burroughsem. Už dříve jsem narazil na útržky například z Nova Express, ale netušil jsem, že se někde válí kompletní Feťák / Junkie (semi-autobiografie o Burrougsovi jako feťákovi závislém na heroinu a dealerovi v padesátých letech) a rozkošně zvrácený Nahý Oběd / Naked Lunch (o kterém je jednoduší říct, co není, než co je). Oba záznamy mají přibližně tři hodiny a rozhodně stojí za to si je poslechnout, ať už poroto, že to je zatracený Burroughs nebo proto, že to čte zatracený Burroughs. Jeho hlas, jenž má ten jasně rozeznatelný nasální twang středozápadu, dodává věcem nový rozměr. Takhle ty příběhy zněly v jeho hlavě, když měly podobu smečky nesouvislých slov. On je jeden z těch autorů, které vždycky čtu jeho hlasem a jeho tempem a nemůžu tomu nijak zabránit. Ale abych pravdu řekl, vůbec si nestěžuji.

PS #1: Burroughs pro mě byl vždycky velkou inspirací. Pokroucená estetika Arytmie se svými zdravotnickými děsy, bizarními chorobami, parazity a drogami, přímo vychází z Nahého Oběda; Peo, který se vyskytuje v mnoha povídkách, se původně měl jmenoval Joselito, podle jmenovce v Nahém Obědě a N13 začala stejně jako kapitola Joselito; postavu doktora Browbacka jsem si vypůjčil do Arytmie a do Terminality.

PS #2: O Burrougsovi a jeho šílenství jsem se ať už přímo nebo nepřímo zmínil tady, tady, tady, tady, tady, tady a tady.

PS #3: za zmínku taky stojí J. G. Ballard a jeho koncept technologically mediated masochism.

PS #4: Tenhle článek a dva další (dohromady 2300 slov) jsem napsal během jednoho dne, kdy nešel internet. Vypadá to, že Morozovovův trezor skutečně funguje.