QI, No Such Thing as a Fish & No Such Thing as the News

Předpokládám, že všichni (jako vzdělaní a slušní lidé) znáte QI – britskou panel game/quiz show, kterou třináct let uváděl Steven Fry s Alanem Daviesem po boku na pozici permanentního panelisty. Doufám, že nemusím nic vysvětlovat, protože jste všechny epizody QI buď už viděli, nebo jste si právě uvědomili svojí chybu a díváte se právě teď. Jen do toho, já počkám, je to jen 182 půlhodinových epizod + neodvysílaný pilot.

Ok, takže teď když jsme všichni na stejné stránce, o čem, že jsem to vlastně chtěl psát? Rozhodně nechci plýtvat bajty na QI jako takové (a ještě méně na její české bastardizaci), ale na to co přišlo po ní.

Časy se mění, konec světa je za rohem a Steven Fry na stará kolena s QI seknul s tím, že na jeho místo dosedne Sandi Toksvig. Někteří tvrdí, že tahle změna show zabije, ale já si tím nejsem tak jistý. Sám nejsem velký fanda Sandi Toksvig, ale na druhou stranu musím uznat, že se do téhle pozice skvěle hodí, protože ona je takový učitelský typ. Nevrlá, mrzutá, lehce povýšená, sarkastická a zdánlivě se zájmem o všechny obory lidské činnosti. To je podle mě dobrá akreditace na moderátor(a|ku) QI.

QI ale není jen to, co se dostane do výsledné půlhodiny na obrazovky BBC (nebo do 45 minut XL verze). To je jen špička ledovce. Podle wikipedie do finálního sestřihu přežije jen 20% materiálu nastudovaného podpůrným týmem QI elfů. Zbytek propadne mezi spárami televizní mašinérie, ale zato může být použit jinde.

Jedním z těchto míst se stal online podcast No Such Thing as a Fish (pojmenovaný podle jednoho faktu z QI), kde se pravidelně každou sobotu scházejí čtyři QI elfové James Harkin, Andrew Hunter Murray, Anna Ptaszynski a Dan Schreiber a baví se o zajímavých faktech a skutečnostech, na které narazili ten týden. NSTAAF jsem si brzo oblíbil a začal jsem ho mít radši než samotné QI. Podcast měl příjemně uvolněnou atmosféru, chemii mezi hlavními aktéry a žoviální náladu, která může panovat jen mezi lidmi, kteří se znají a u mikrofonu se scházejí týden co týden. Naproti tomu QI začalo působit uspěchaně, stažené rychlým střihem, obsazené třemi náhodnými komiky, kteří nebyli dopředu připraveni. Steven Fry se staral o moudro, Alan Davies byl (s prominutím) dvorní šašek a zbytek panelu měl na starosti humor. I když byla tato kombinace úspěšná a zábavná, nepůsobila tak soudržně, jak by mohla. NSTAAF na to šlo opačně – všichni zúčastnění vědí o čem je řeč, jsou připravení, za půl hodiny projedou jen 4 fakty a konec.

Recept NSTAAF zafungoval a každá epizoda dosáhla nejen ±250 tisíc poslechů, ale čtveřice QI elfů dostala vlastní pořad na BBC2 – No Such Thing as the News. Ten sleduje stejný formát jako Fish, ale je zaměřen na novinky, události a zprávy, které se staly v předcházejícím týdnu. První epizoda už je ke shlédnutí na youtube a jak je vidět, nic se nezměnilo a je to stále ten starý dobrý No such thing.

Takže, pokud přerod QI nevyjde a loď se Sandi Toksvig u kormidla ztroskotá, nic strašného se neděje, protože máme náhradu, stejně dobrou, ne-li lepší. A navíc ji nevládnou osobnosti, celebrity a komici, ale knihomolové, kteří se rádi dozvídají nové věci, lidé jako ty nebo já.

PS: Sandi Toksvig a její historky z internátní školy vedly k tomu, že jsem Gabriela z NaNoWriMo románu Mělčiny psal jako studenta francouzského internátu.

PS2: Mám dojem, že touhle dobou jsem už viděl víc britské televize než té české.

PS3: Druhý díl je online.