Pomalá televize
Co má společného televizní přenos sto třiceti čtyř hodin plavby lodi MS Nordnorge a jeden chlápek, který má na YouTube přes 3000 videí, ve kterých nedělá nic jiného, než že pije vodu z plastových lahví? Jednak to není nic, co by na první pohled spadlo do kategorie „zábava“ a druhak je to velice pomalé.
K fenoménu pomalé televize/slow TV mě přivedl YouTube kanál This Exists (už jsem ho zmiňoval) a už od začátku bylo zřejmé, že jde přesně o to, co se píše na obalu: televizní pořady, které ostře kontrastují se současnou dobou posedlou rychlostí a sužovanou nedostatku času. Pomalá televize ve velkém začala, když norská televize odvysílala sedmihodinovou jízdu vlaku a k překvapení všech se z toho stala velká událost s obrovskou sledovaností. Další příklady na sebe nenechaly dlouho čekat a fenomén se začal šířit dál – pomalý a relaxační, jako stěží slyšitelný šum na pozadí světa, jako přežitek z nějakého dnes už zapomenutého století.
Sám občas zajdu na YouTube, najdu pár hodin videa vlaku klouzajícího zimní krajinou a nechám ho běžet na pozadí, jindy usínám se sluchátky na uších do kterých hrají sotva slyšitelné mechanické zvuky nebo se nechám unášet burácením motorů rakety Saturn V puštěném ve smyčce. Proč ne? Hunter S. Thompson ve Fear and Loathing in Las Vegas popisoval, jak ve zdevastovaném hotelu vytočil šum televize naladěné na mrtvý kanál na maximum, aby mohl ignorovat zuřícího Dr. Gonza, který se v pokoji vedle zmítal ve spárech halucinogenních drog, a na pár hodin se vyspat:
… it’s hard to adjust to a city gig where the night is full of sounds, all of them comfortably routine. Cars, horns, footsteps… no way to relax; so drown it all out with the fine white drone of a cross-eyed TV set. Jam the bugger between channels and doze off nicely.
K další bizarnosti internetu, jsem došel podobně meandrující cestou, kdy jedna věc vedla k druhé, jeden link navazoval na druhý a podivnosti se vršily rychleji a rychleji. Když Michael z Vsauce mluvil o osamocených videích, které viděl jen jejich autor, jako příklad uvedl Jon drinks water. Vsauce má několik milionů odběratelů a proto Jonova obskurita velice rychle vzala za své. Tisíce lidí našly cosi humorného v čiré podivnosti. Jon neposkytoval žádné vysvětlení, žádný kontext, žádný smysl nebo záměr. Nešlo o charitu, nemělo to žádný politický nebo ekologický podtext. V popisu uvádí jen strohé:
„Jon Drinks Water“ is the internet's premier water drinking series. The show that unlocked the web's passion for drinking water.
Je to jen to, co to je a nic víc. Čirá absurdita. Proč ne?
Někdo může najít útěchu a klid v monotonní aktivitě. Vzpomínám si na zmínku o výzkumu, ze kterého vyplývalo, že lidé věnující se rutinní mechanické práci mají často více kreativních nápadů. Bohužel k tomu nemůžu najít zdroj.
Když se tisíc očí pustilo do prosývání Jonových videí, po vzoru Raymondova given enough eyeballs, all bugs are shallow, začali nacházet humor v drobných odchylkách a situacích, které vybočovaly z rutinní šablony videí.
Po tom, co získal nečekanou pozornost, Jon pokračoval jako dřív a nahrával nová videa, někdy i několik denně. Pak se ale znenadání odmlčel a stalo se nemyslitelné: lidé se začali zajímat proč a měli starost. Možná, že šlo jen o ironické obavy, jen hrané na efekt, ale stále – něco se dělo.
Nakonec se Jon vrátil ve videu s číslem 3000 a jak to vypadá, tak pil vodu z malých plastových lahví zatímco cestoval po světě. A kdo o sobě může říct, že měl takhle podivně triumfální návrat?