Konec světa se blíží, připravte si občerstvení

Je lepší přijít s křížkem po funuse než nepřijít vůbec, žejo. Na druhou stranu zpoždění o 78 let už začíná zavánět společenským faux-pas.

Co se tady snažím říct je, že nedávno jsem slyšel slavnou rozhlasovou hru The War of the Worlds z taktovky Orsona Wellese – přesně tu, která údajně v době svého odvysílání způsobila masovou paniku – a musím říct, že je to pořád dobrý materiál. Konec světa vysílaný v přímém přenosu, vyprávěný strohým žurnalistickým stylem roztroušených bulletinů a kusých zpráv má zvláštní magnetické kouzlo. Na fikci, která se vydává za skutečnost, mě vždycky něco přitahovalo, ať už šlo o found footage horor nebo jiné žánry. Svým způsobem jde o ultimátní podvod, protože fikci, která se vydává za realitu a lidé ji za realitu (byť jen na prchavý okamžik) považují, se podařilo vytvořit nový svět, který je paralelní k tomu našemu. Je v tom něco Borgesovského.

Nejsilnější pasáží celé hry bylo „Our army wiped out… artillery, air force, everything wiped out. This may be the last broadcast. We'll stay here to the end.“ Jde o strohé konstatování jednoho z hlasatelů v okamžiku, kdy pokusy zastavit útočníky z Marsu selhaly a lidem dochází, že apokalypsa je nevyhnutelná. Všechno je v háji, tady všechno končí, ale přesto zachováme klid. Stoicismus i vstříc neodvratné katastrofě na mě funguje, protože se (aktivně, i když stále marně) snažím přijmout absurdismus jako jedinou smysluplnou cestu životem. Už nemůžeme nic dělat jen přihlížet zkáze, nemá smysl utíkat, nemá smysl se bát, zbývá si jen vybrat místo s dobrým výhledem na armageddon a užít si poslední hodinu lidstva.