Co se týče komixu...

Dát někomu druhou šanci je rozumné, protože někdy věci nemusejí vyjít na první dobrou. Na druhou stranu dávat druhé šance deset let je známka buď bláznovství nebo sysifovské vytrvalosti. Právě tolik času jsem dával druhé, třetí a n-té šance slice of life webkomixu Questionable Content, ale už mi s ním došla trpělivost.

QC je pověstný několika věcmi: 1) byl to jeden z prvních komixů/stripů na webu a proto ukousl velkou část prvotního publika, 2) jeho děj plyne tempem tajících ledovců a 3) vizuální stránka, poté co dosáhla neslaveného vrcholu, začíná opět chřadnout.

Na první pohled a na první počtení QC nevypadá nijak špatně, avšak za nějaký čas se na mysl začne vkrádat neodbytná myšlenka, že Jeph jak-se-jmenuje celému projektu věnuje stále méně a méně úsilí. A přitom to má dobré, protože na rozdíl od většiny webkomixových tvůrců ho nehřeje jen pocit dobře odvedeného řemesla, ale i 10000 dolarů měsíčně přes Patreon (od doby, co jsem tenhle článek napsal, to spadlo na 7600). To je celkem pořádný balík peněz za celkem pět stránek komixu týdně. Kdyby mi někdo nabídl 500$ za to, abych vyprodukoval jednu stránku nemastné kresby a neslaného humoru denně, tak bych možná investoval pár hodin do kurzů kresby a grafiky a najal někoho, kdo by pro mě psal a vybrušoval pointy vtipů. Lidem by totiž mohla dojít trpělivost, mohli by odejít a vzít s sebou své příspěvky. Ale to jsou nejspíš jenom moje obavy diletanta. QC navzdory všemu pořád jede dál bez známek, že v brzké době skončí. Rozhodně se nemusíme obávat, že by došel příběh, pokud se tomu tak dá vůbec říkat. Sumarizace všeho, co se v QC stalo od roku 2003 by vydala na kratší novelu vytištěnou velkým písmem s dvojitým řádkováním.

QC v současnosti není víc než mechanizovaná rutina, do které čtenáři během let napadali a z nějakých důvodů v ní zůstali. Přitom by stačilo, aby se na chvíli zamysleli a museli by se ptát: „Počkat, proč že tohle vlastně čtu?“ Možná jen proto, že to existuje a neklade na nikoho příliš velké nároky.

Když odhlédnu od nekonečné hrůzy QC a podívám se na druhou stranu spektra nejneoblíbenější-nejoblíbenější komix, tak tam se právě teď nachází Two Guys and Guy (TWOGAG) – nepříliš známý, ale vtipný strip s překrásně ostrou kresbou. Není třeba se prokousávat tisícovkami stránek o kriminálně nudných lidech a neúspěšných pokusů o humor, jde o sérii tří-panelových stripů o třech nepříliš příjemných lidech, kteří se spolu z nejasných důvodů přátelí – dvou chlápcích a holce, která se jmenuje Guy. Wayne je loser a oběť všech vtipů, Frank je tichý vědec, jehož morální hodnoty jsou přinejlepším pochybné, a Guy je výbušná žena, jejíž povaha hraničí s psychopatií a nemá daleko ke každodennímu sadismu.

Ve srovnání QC, kde má všechno šnečí tempo něco-se-může-stát-ale-nebojte-se-to-by-bylo-příliš-zajímavé-a-to-nemůžeme-dopustit, jde o naprostý opak. Všechno má rytmus krátké dávky ze samopalu, kdy každá třetí rána přesně trefí pointu.

V QC je to jinak: Jedinou událostí, která v posledních letech stála za pozvednuté obočí, byla milostná scéna mezi Martenem a transexuální Claire. Nebylo to však proto, že by šlo o jakkoli zajímavý zvrat, ale proto, jaký clusterfuck to způsobilo na 4chan boardu /co/. Místní zvrhlíci a devianti přesně na tenhle okamžik (označovaný trappening) čekali snad rok, možná i déle. Nakonec se dočkali, QC general na několik dnů explodoval a bylo to krásné. Tahle krátká aféra přesně vystihuje ducha QC: za poslední roky na něm byla nejzajímavější odezva anonymního imageboardu.

Nechci tady však jenom vychvalovat TWOGAG a házet špínu na QC. K tomuto účelu existují celé diskuzní skupiny. Chtěl bych vychválit víc dobrých, často méně známých, webkomixů, které stojí za pozornost. V RSS čtečce jich mám celou řadu, například (v žádném zvláštním pořadí): Wasted Talent, PhD, často erotický oglaf, owlturd, commitstrip ze života vývojářů, Toothpaste for dinner, který se zaměřuje na záměrně triviální kresbu a výkřiky do tmy, které ale někdy rezonují, Whomp! mapující život tlustého losera Ronnieho, který se točí kolem anime, kuřecích nugetů a zdrcující samoty, klasické nekorektní Cyanide and Happiness a chainsawsuit. Za zmínku ještě stojí nepříliš často aktualizovaný Gone with the Blastwave, který sleduje život svou vojáků v jakémsi post-apokalyptickém světě, a který má nezapomenutelnou atmosféru časů dávno minulých. Velká část z těchto komixů a stripů nejsou tak populární, aby pohrdly trochou extra zájmu, který si právem zaslouží.

Dodatek #1: Nedávno jsem během několika sezeních proletěl celé Bad Machinery (±1200 stránek) a byl jsem z něj nadšen – kompetentní styl, který se mění k lepšímu, humor jehož vykonstruované a vyšroubované pointy jsou často postavené na hrátkách s jazykem. Jen toho nadpřirozena tam mohlo být méně. Kdyby John Allison šel víc do slice of life stylu, vůbec bych se nezlobil a myslím, že by to v tomto případě mohlo fungovat. Mystérium je srdce každé epizody, je použité jako katalyzátor, který nastartuje běh událostí, začne mnoho dějových linek, všedních i nevšedních, které se kolem ústřední záhady obtáčejí jako psí víno a všechny dojdou rozuzlení v okamžiku, kdy je záhada dané epizody vyřešena.

Na Bad Machinery mě – jako kompletistu, který nikdy nic nedělá v rozumné míře (viz kauza Murakami) – štvala jedna věc: Jde o komix zasazený do komplexního světa, a předcházelo mu několik sérií a pár dalších se s ním paralelně prolíná, někdy v současnosti, jindy na konci devadesátých let. Jde o Bobbins (staré, nové a novější), Scary go round, Destroy history a Expecting to fly (vysvětlivky od autora), které jsou souhrnně publikovány od roku 1998 a vyskytuje se v nich přehršel postav a charakterů s dlouhou a vzájemně propletenou historií. Člověk potřebuje wiki, aby se v tom zmatku vyznal. Naštěstí přesně taková wiki existuje, takže mi nic nestojí v cestě prozkoumání kompletních 18 let komixu.

Dodatek #2: Od doby dodatku #1 jsem přečetl všechny ostatní Allisonovy komiksy (±5000 stránek, kromě těch, které jsou jen tiskem nebo nedostupné zdarma) a jsem z toho nadšený ještě víc než dřív. V blízké budoucnosti bych se k tomu chtěl vrátit, napsat pár slov o celém Tackleverse a hlavně vysvětlit proč se mi tak zatraceně líbí. Aniž bych něco vyzrazoval, můžu říct, že hlavní je, že se tam pořád něco děje, někdy tak moc, že je těžké držet krok.

Dodatek #3 (11.4): John Allison aktualizoval průvodce pro nové čtenáře, který usnadní orientaci v tom zmatku.