Vědomí uchvácené hudbou
(malý exkurz do světa hudby)
Je to 5 nebo 6 let, co moje zvukové nervy zcela ovládl post-rock. Učarovala mi dynamika žánru, který může posluchače v jedné chvíli uspat, aby mu vzápětí ustřelil hlavu. Neříkám, že se mi líbí všechen post-rock, který kdy spatřil světlo světa (a je dost možné, že jsem už všechny post-kapely a všechny post-alba slyšel), často je to jenom jeden nebo dva tracky v albu, ale kvantita je vynahrazena kvalitou. Jsou to právě tyhle klenoty, které mi ustřelí hlavu, které mě probudí, po kterých mi naskakuje husí kůže a nemůžu popadnout dech, protože každý takt a akord evokuje vodopády emocí, které nemám jak ventilovat. Dřív mě tenhle pocit donutil dělat kliky, okamžitá jednoduchá fyzická činnost, která na chvíli otupila nože v mojí hlavě.
A pak je tu druhá stránka post-rocku, která má zcela odlišný modus operandi, kdy mě hudba uchvátí aniž bych si toho byl vědom. Je to jako příliv, stoupající tak pomalu, že si lidé na pláži všimnou, až když mají vody po kolena – pomalá, vytrvalá, ale surová gradace, která začíná docela nenápadně.
Crème de la crème exemplářem je East Hastings od Godspeed You Black Emperor – osmiminutový výsek delšího tracku, který v první polovině uspává, ale pak se něco zlomí a hudba už jenom graduje a stoupá a zrychluje a nabývá na intenzitě. Pamatuji si, jak jsem jednoho dávného večera jenom ležel na posteli a rukama svíral sluchátka na uších a říkal si, že už přece nemůžou přidat, že nemůžou zesílit. Ale oni přidali a zesílili. Hudba přišla jako bouře a ukradla mi vědomí. A pak přijde další předěl, vzlet k nebi skončí a následuje pád, který si vždycky vizualizuji jako doslovné plachtění vzduchem po dlouhém útěku, pomalé, tiché a zcela osamocené.
Dlaším exemplářem, který dokáže potajmu uchvátit mysl je Passenger Killed In Hit And Run (Magasit Remix) od Our Ceasing Voice. Out ceasing voice se podařilo vytvořit zvukový ekvivalent čiré nostalgie, který na svém publiku používají jako zbraň hromadného ničení. Ale jeden konkrétní remix tracku Passenger Killed In Hit And Run je nebezpečný ve zcela jiném ohledu. Zase začne nenápadně, jako každá druhá post-rocková skladba, ale přejde do pomalé a vytrvalé gradace, která uchvátí mysl a ducha. A pak zase zlom a pomalé plachtění vzduchem na konci času, které nechá posluchače vyčerpaného a zničeného. Často si při poslechu právě téhle skladby vybavím hry Canabalt nebo rComplex (video), jejichž stěžejní motiv je právě útěk.
Dalším podobně nebezpečným trackem je March Into The Sea od Pelicanu. Tady je situace trochu odlišná, protože mysl nepohltí nečekaná a vytrvalá gradace, ale hlavně rytmus. March Into The Sea má tři části, první slouží ke zmatení nepřítele a druhá a třetí nic netušícího pak posluchače zcela pohltí.
Podobně zafungovala jedna písnička (myslím, že šlo o Dépate, ale jistý si tím být nemůžu) na koncertu Rosetty. Kdy mě zcela ovládl rytmus a v tranzu jsme jenom slyšel, jak jím probleskuje řev zpěváka. Nepotřeboval jsem nic vidět, stačilo poslouchat a být. Ale to jednak není post-rock, druhak to fungovalo jenom v ten moment a třeťak na tom může mít vliv uměle pozměněný stav vědomí.
Stav uchvácení hudbou je vlastně docela dobře popsaný v písničce Punk Rock od Mogwai, která je tvořená hudbou podbarvenými fragmenty rozhovoru s Iggy Popem:
[…] And that music is so powerful that it's quite beyond my control and when I'm in the grips of it I don't feel pleasure and I don't feel pain, either physically or emotionally. Do you understand what I'm talking about? Have you ever felt like that? When you just couldn't feel anything and you didn't want to either. You know? Like that? Do you understand what I'm saying sir?