Krysy
Na koncertu Oathbreakeru jsem vydržel přesně dvanáct minut, než jsem musel vyklidit pozice. Kdybych se zdržel jen jedinou minutu navíc, někoho bych podřezal. Z nějakého důvodu, který přesně nedokážu určit, jsem velice rychle začal vidět rudě.
Problém nebyl v tom, že by jejich hardcore punk na mě byl příliš tvrdý, rychlý a brutální. Hudba byla téměř nepodstatná a koncert byl tím čím byl. Navíc jejich poslední album Rheia se mi docela líbilo (i když s odstupem musím přiznat, že to není zas taková sláva).
Jakmile začali hrát a dav se okamžitě přepnul do stavu instantního běsnění, první slovo, které se mi prohnalo hlavou, bylo: „Krysy.“ Pohled do publika, které fungovalo stylem on/off, maximální šílenství nebo absolutní strnulost zcela bez gradientů, ve mě vyvolalo představu poplašených krys. Věta z Burroughsova Místa slepých cest „Jak je snadné oklamat ty, kteří jsou již podvedeni“, na sebe nenechala dlouho čekat. Nějakým způsobem v té chvíli dávala smysl.
Zpočátku jsem si říkal „Ale proč ne? Aspoň bude sranda.“ Obrovská energie mohla být zpestřením. Velice rychle mě však celá operace začala srát. O pár minut později jsem chtěl vrazit hrdlo lahve do žeber osoby, která se vedle mě zmítala v záškubech, zcela mimo rytmus a mimo proprietu. Když někdo zaútočil na osobní prostor, zdálo se mi jen rozumné opětovat útok potenciálně smrtící silou a rozflákat mu hlavu lahví od piva. Okamžik nato jsem se přistihl, jak přemýšlím, co by se dalo použít jako skrytá zbraň, něco malého a velice ostrého, čím bych mohl bodnout někoho do žeber. To byl signál, abych se prodral davem lidí ven a vypadl. Ještě pár minut a začal bych exterminovat.
Připomnělo mi to dávný koncert pg.lost v Chapeau Rogue, kdy jsem se také sebral a vypadl jen pár chvil před katastrofou.
V té době jsem kolem krku nosil řetěz z matek, solidní kilo železa, které mohlo efektivně suplovat roli úderné zbraně. Nikdy jsem neměl příležitost to vyzkoušet na živém subjektu, ale testy na věcech, které odporem ±odpovídaly lidské tkáni, hovořily jasně. Výsledky vypadaly velice bolestivě.
A tam, v letech dávno zapomenutých, když pg.lost hráli Prahanien, Heart of Hearts a Gomez, v podmínkách podstatně klidnějších, mě začal srát člověk, který stál přede mnou. Bez žádných zvláštních důvodů, stejně jako teď, jen proto, že existoval. Mlhavě si vzpomínám na jeho krk a myšlenku, kam přesně umístit první ránu. A přesně v tom okamžiku jsem vystřelil ven. Došlo mi, že moje mírová mise skončila a je na čase vyklidit pozice něž dojde k eskalaci konfliktu.
Ale těch 12 minut krys byla zábava. Bylo to malé připomenutí let, kdy jsem byl nasraný k nesnesení a echo, že ještě nejsem úplně vyprahlý a vyschlý jako starý kmen. A to je jedině dobře.
Naproti tomu předskakující Wife byl super. Wife, česky manželka, je sólový hudební projekt jedenoho člověka, chlapa, Jamese Kellyho, pochopitelně.
Neveděl jsem co čekat, ale byl jsem příjemně překvapený. Šlo o elektroniku, tedy pro mě více méně neprobádané vody. Nejistota zmizela, když porpvé zcela přeskočil beat v aktu malé hudební diverze. V té chvíli jsem věděl, že všechno bude dobré.
Bylo to podruhé, kdy mě elektronické běsnění chytlo. Před nějakou dobou to byla pozdější tvorba na koncertu 65daysofstatic, kteří se z post-rocku začali překlápět do EDM, a teď v sedmičce. Měl bych proniknout na nějakou velkou elektronickou operaci. Nemám co ztratit a maximálně se změním v berzerka, pobodám pár lidí a před trestem zmizím někam do jižní Ameriky. To by sice nebyl úplně dobrý výsledek, ale aspoň by z toho byla dobrá historka.
Žádné foto z hlavního aktu. Nemám mnoho zásad, ale jedna z nich je, nikdy nespolupracovat s nepřítelem. Zůstalo jen pár shotů z wife.
Addendum:
Když jsem nedávno udělal tuhle fotku a trafikář na mě vyjel jako pes se vzteklinou, docela mě to zaskočilo. Co donutí člověka tak hrubě překročit limity základní lidské důstojnosti? Jak s sebou člověk může žít, když si dovolí takový laps? Nijak jsem nereagoval. Jediné, co se v takové situaci dá dělat, je pokračovat v chůzi.
█████ (zveřejněno se zpožděním přes jeden rok)