Pod orlojem se strhla divoká řež, počet obětí neznámý

Musím se přiznat, že do včerejška jsem nebyl na žádném flashmobu. I když pořád jsem se nestal členem, alespoň jsem jeden viděl. Na staromáku pod orlojem byla naplánovaná polštářová bitva, všichni proti všem, žádní zajatci, až na krev a na peří. Šlo o rychlou operaci, začátek v 19:56, konec o čtyři minuty později, dovnitř, ven a hotovo. Kvůli těm 240 vteřinám jsem strávil přes dvě hodiny na cestách. Možná to za to stálo, možná že ne, ale to není důležité. Hlavní bylo, že si můžu odškrtnout účast/přítomnost. (A k tomu jsem na cestě dočetl Burroughosova Ohyzdného Ducha a začal s Hubitelem! znovu a pořádně.)

Moje plány byly čistě pacifistické: Vyrazil jsem jen s foťákem a bleskem. Chtěl jsem se dostat co nejblíž akci, nastřílet pár snímků a vypadnout. Robert Capa říkal něco ve smyslu „Když tvoje fotky nejsou dost dobré, nebyl jsi dost blízko.“ Ale pak v Indočíně šlápl na minu. Možná se nakonec přece jen dostal příliš blízko. Od první chvíle, kdy píšťalka odstartovala běsnění, se plán proximity ukázal jako neprůchodný. Polštáři ozbrojení rváči vytvořili kompaktní blok polstrovaného násilí, do kterého se nedalo proniknout. Musel jsem operovat na krajích spolu s milionem dalších fotogů, kteří kolem bloku obsadili pevný perimetr.

Na každé ohlášené akci mě překvapí poměr fotogů k počtu účastníků. Nemluvím o náhodných kolemjdoucích, kteří se uhánějí mobilem na selfie tyči, ale o žoldácích se sklem za 1000€. Vždycky jich je všude příliš mnoho. Příliš mnoho lidí se dívá, než aby se zúčastnili. Nežijí, jen nahrávají život někdy pro příště. I já jsem spoluvinen tímhle hříchem.

Příště, až se naskytnu na podobné operaci, musím do toho jít gonzo stylem: V jedné ruce zrcadlovku, v druhé polstrovanou zbraň, po hlavě skočit do davu a stát se součástí operace. Může to být stupidní plán, který nejspíš skončí katastrofou, ale zase o sobě můžu tvrdit, že jsem nebyl jen jeden z pasivních čumilů.

Nakonec se pár fotek docela povedlo. Jestliže ne esteticky, tak aspoň technicky. To po nedávné výpravě na druhý Gopnik, kdy jsem neudělal jediný snímek, protože mi blesk ani jednou nespustil, považuji za velkou výhru.