A topiary

Asi takhle: Mám rád Shanea Carrutha. Jeho low-budget zázrak Primer je s největší pravděpodobností nejlepší film, který jsem viděl. Jde o složitou a spletitou záhadu, která nebere na diváka žádný ohled, nic mu nedá zadarmo a vyžaduje úsilí a pozornost k úspěšnému rozpletení. Na druhou stranu nejsem zas tak velký fanoušek, protože jsem stále ještě neviděl jeho druhý film Upstream Color i přesto, že to mám v plánu, a už pár let mi na disku leží soubor s filmem.

O tom tady ale nechci psát.

Místo toho bych se rád letmo zmínil o Carrutovu nerealizovaném projektu A topiary – respektive jeho scénáři. A Topiary byl projekt, na kterém Carruth dlouhá léta pracoval a snažil se ho dotáhnout k realizaci – sháněl peníze a lidi, párkrát byl začátek filmování na dosah, ale vždycky se něco pokazilo a jeho sen mu proklouzl mezi prsty. Nakonec Carruth na A Topiary zanevřel a začal se věnovat jiným věcem. Scénář však nezmizel, po čase vyplaval na povrch a údajně se stále dá najít na internetu. Ke mně se dostal via 4chan board /tv/ (je to díra, ale někdy na pobřeží vyplaví celkem zajímavé věci, díky /v/ jsem třeba narazil na tohle) ve formě rekapitulace ve třech videích od DisRegarding Henryho

I když má s Primerem pár styčných bodů (témata a momenty objevování, potenciál zneužití něčeho, čemu zcela nerozumíme, a podvod, který jde až na samý počátek), jde o docela jinou bestii.

Obrys filmu ve mě zanechal tři dojmy: jednak jde o rozsáhlý projekt, druhak by se mi výsledek s největší pravděpodobností nelíbil a třeťak o něm přesto nemůžu přestat přemýšlet.

Na Primeru se mi líbí, jak je neuvěřitelně očesaný – jde o komorní drama o dvou chlápcích a jednom stroji času (i když na konci to je čtyři až pět chlápků, jeden extra Granger a blíže neupřesněný počet strojů času). Není potřeba nic velkého, jen pár lidí, pár podivně vypadajících přístrojů, zpřetrhané dialogy a pár zpětných smyček v čase. Nic nebylo třeba interpretovat, všechno mělo svojí interní logiku, která byla perfektní a vodotěsná, nic se nestalo pro efekt, i když někdy byla pravda ztracená v iteracích a tudíž nepoznatelná. Sami protagonisté si museli na konci přiznat, že se nemůžou dozvědět, co se přesně stalo s Grangerem a Abe si nemohl být jistý, kolikrát se Aaron vrátil zpátky.

Někde jsem četl, že Primer je Donnie Darko pro dospělé. Tohle přirovnání není spravedlivé, protože Donnie Darko postrádá tu neúprosnou vnitřní logiku a mnoho událostí působí značně ad hoc.

Právě kvůli jasnému vnitřnímu fungování, si mohl člověk postupně vybojovat dostatečně jasný obraz, co se vlastně stalo. Teprve pak působí závěrečná scéna na večírku, kdy vypravěč říká: „Eventually he got it perfect and it was beautiful,“ tak silně. Nefalšovaná tichá katarze.

Nic z toho v A Topiary není. Hrdinové v něm objevují záhadné zařízení, které se chová zcela bizarně, nemá žádnou spojitost s ničím známým v našem světě a hraje podle vlastních pravidel. Není to náš svět + stroj času, ale tohle zařízení + trochu reality. Největší problém vidím v tom, že asi od poloviny druhého aktu bylo naprosto jasné, kam to celé povede a závěr s galaxií ovládanou podivnými mechanickými bytostmi mi dal za pravdu. Může stále jít o divoký tobogán objevů a spektáklu, ale ten konec je taková nudná třešnička na dortu.

Když jsem se o A Topiary kdysi dávno dozvěděl, čekal jsem zase něco komorního, něco jednoduchého, ale zároveň velice složitého, něco co má jednoduchá pravidla, která jako fraktál generují neuvěřitelnou komplexitu.

Ale na ničem z toho teď už nezáleží, protože A Topiary je mrtvý projekt, který nikdy nespatří světlo světa.