Trocha čísel k volbám, zodpovědnost, anarchismus atd.
Člověk má tak nějak pocit, že na jednom hlasu vlastně nesejde, ale na druhou stranu mu musí být jasné, že kdyby tak přemýšleli všichni, nikam se nedostaneme. Tahle ambivalence se nevyhnula ani mě, ale když jsem si šel nedávno zaběhat, začal jsem o problému přemýšlet v číslech. Takže tedy…
Ve volbách v roce 2006 hlasovalo 5.348.976 lidí z celkového počtu 8.333.305 oprávněných voličů – tedy celých 64%. Co z toho plyne? Například to, že jedno procento ve výsledném koláči představuje 53500 hlasů – něco přes padesát tisíc lidí a to není zas tak moc. Pětiprocentní minimum nutné, aby se s tou kterou stranou někdo vůbec bavil, přestavuje 270 tisíc volebních lístků. To není málo ani náhodou, ale zase na druhou stranu…
Zkrátka nepřemýšlejte o sobě jako o jednom osamoceném voliči v desetimilionovém moři, ale jako o jednom z 270 tisíc. To už jsou trochu jiná čísla.
Na vůli každého jednotlivce totiž záleží a není to tak, že oni vládnou nám, ale my jsme zdrojem veškeré státní moci, která je prostřednictví nich jenom vykonávána, oni jsou jenom prostředníci, všechna moc je v našich rukách. Ale připadá mi, že si to nikdo neuvědomuje a společnost rezignuje před jakousi virtuální vládnoucí kastou.
A to je špatně. Oni nám nevládnou, oni se o nás nepostarají, oni nejsou něco víc, jsou jenom zhmotněná vůle masy. Uvědomit si, že jsme tady jenom my a je jenom na nás, jaké budou následující roky, chce hodně kuráže. Nemůžeme se poddat iluzi, že stačí jednou za 4 roky hodit lístek do urny a je vystaráno. Ne. Společnost a její kvality se vyvíjejí nepřetržitě. Když lidé stojí za hovno, nevěří politikům – svým zástupcům, nevěří ve zlepšení, jaká může být budoucnost? Kdo se postará o zlepšení? Nikdo a zároveň všichni. Na morálce a síle každého z nás záleží. Co jste udělali vy, abychom se zítra měli lépe? Udělali jste vůbec něco, nebo se jenom pasivně podílíte na pomalé erozi a destrukci příštích generací?
Když už o tom mluvím, jedna věc je mi na anarchismu zatraceně sympatická: ve všech svých variacích staví do popředí jedince, samotného a absolutně zodpovědného. Nemá záda krytá vyššími společenskými strukturami a ani jimi není zatěžován. Není zodpovědný nějaké vyšší moci, ale výhradně sám sobě a tohle nedokáže každý přijmout. Rozhodně ne v téhle době, kdy všichni hluboko uvnitř rezignují. Ale stačí se začíst do prvních slov naší ústavy:
My, občané České republiky v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, v čase obnovy samostatného českého státu, věrni všem dobrým tradicím dávné státnosti zemí Koruny české i státnosti československé, odhodláni budovat, chránit a rozvíjet Českou republiku v duchu nedotknutelných hodnot lidské důstojnosti a svobody jako vlast rovnoprávných, svobodných občanů, kteří jsou si vědomi svých povinností vůči druhým a zodpovědnosti vůči celku, jako svobodný a demokratický stát, založený na úctě k lidským právům a na zásadách občanské společnosti, jako součást rodiny evropských a světových demokracií, odhodláni společně střežit a rozvíjet zděděné přírodní a kulturní, hmotné a duchovní bohatství, odhodláni řídit se všemi osvědčenými principy právního státu, prostřednictvím svých svobodně zvolených zástupců přijímáme tuto Ústavu České republiky
Mimochodem, tohle je věc se kterou všichni, co tu žijeme, implicitně souhlasíme, ale pro většinu je to jako s licenčními ujednáními: nikdo je nečetl a nikdo neví, co tam vlastně stojí. A podle mě jsou to zatraceně silná slova: my občané jsme zodpovědní, nejsme žádné loutky v rukách politiků. A to je důležité si uvědomit, protože všechno souvisí se vším a když je společnost zkažená, nasáklá úpadkovou morálkou, nemá žádné vyhlídky.
Teď se oklikou dostávám k výbornému článku Snižovat dluh, nebo spravit, co je pokažené?, kde se autor ukazuje rozdíl mezi rychlým jakoby-řešením problému a skutečnou změnou, která je mnohem komplexnější, složitější a trvá víc než jedno volební období. Podařilo se mu také jinými slovy opsat stejný problém jako v TEDovské přednášce Juan Enriquez shares mindboggling science.
Změna nepřijde sama, ale musíme se k ní dopracovat. A první krok můžeme učinit už za pár dnů. Záleží jenom na nás, jaká bude budoucnost této země.
–
PS: Ještě na okraj k tématu voleb: Studentské volby dost jasně naznačili neoblíbenost levice. Začal jsem si myslet, že až tahle generace vyroste a bude rozhodovat, pak se teprve něco může změnit. Ale pak jsem našel tenhle animovaný graf ukazující odhad vývoje populace v Česku do roku 2050. Je na něm pěkně vidět snižování porodnosti až téměř k nule. Z toho vyplývá, že ta věková skupina, která volí populistické zlo, nikam nezmizí, pořád tady bude a mladých, kteří by se mohli zasloužit o změnu, nebude nijak moc.