Třicet jeden den o samotě na mělčinách

Když tu tak sedím sám před monitorem a všední pocit blížící se neodvratné zkázy pomalu přechází do pravidelné noční paniky, napadá mě, že bych měl udělat tečku za letošním literárním šílenstvím NaNoWriMa.

Hlavní otázka zní: Dostal jsem se do finiše? Bohužel ne.

I když jsem letos nejspíš napsal víc než za všechny předchozí ročníky dohromady, stejně se mi s Mělčinami nepodařilo dostat za cílovou metu 50000 slov. Jak je vidět z grafu, který poletuje někde kolem, až do poloviny listopadu se mi dařilo držet tempo, ale pak jsem polevil a ztrátu se mi už nepodařilo dohnat. S úderem poslední listopadové půlnoci napsal něco kolem 38600 slov.

To co však odlišuje tenhle ročník od všech předchozích je fakt, že jsem s koncem měsíce nepřestal psát. Po půlnoci na prvního prosince jsem se dostal na 39500 slov a od té doby se držím více méně Hemingwayova minima ±500 slov denně. Teď jsem někde kolem 46500 slov a pomalu a vytrvale píšu dál. Stále nevím přesně jak to skončí, ale to nic neznamená. V tomto případě platí víc než cokoli jiného, že cesta je cíl a stále jedu podle plánu sedmi večírků a skládám jedno slovo za druhým o dvou fotografech, šestnáctiletém Gabrielovi a hojném oddávání se alkoholu, drogám a nezletilému sexu v cestě za nejistotou zítřků, kterou pomalu probublávají náznaky něčeho zlověstného.

Mělčiny, jak už jsem psal, jsou volně konstruovány jako parafráze na soud se Sokratem za kažení Aténské mládeže. Ale to je jen povrchní příběh, pod nímž se skrývají Hlubiny – dějová linka o pomstě a absolutnímu odevzdání, jejíž náznaky, narážky a zmínky jsou pomalu a pozvolně podávány nedůvěryhodným vypravěčem, který očividně zatajuje a vynechává mnohé detaily.

Jedna věc, které překvapila mě samotného, byla, kolik toho dokážu napsat a nepohnout se přitom v rozvrhu skoro vůbec vpřed. V osnově můžu mít několik bodů o tom, co chci napsat o jednom dni, například:

• Gabriel přijde do Továrny
• Baví se s vypravěčem (AK) o konci svého školního roku
• Najednou se po půl roce ukáže Anit, k nepoznání proměněná, silikonová prsa
• Fotografové a Gabriel odejdou na přednášku
• Po přednášce jdou s ostatními posluchači do Baru Cenzura, kde potkají hackera 8.3

Je to velice jednoduchý plán, který na první pohled vypadá, že zabere nanejvýš tři odstavce. S tímhle si sednu ke klávesnici (někdy na lavičce na Hlavním Nádraží) a za pár hodin napíšu 1000 slov a skoro vůbec se nepohnu vpřed. Odbočky a detaily se začínají hromadit a plazí se textem jako jedovatí hadi. Přinejlepším dokončím jeden bod. Oněch pět zmíněných odrážek vydá na 6200 slov a to jsem se ještě nedostal k poslední z nich, která má být nejdelší.

Takhle to probíhá večer za večerem v téměř kompletní samotě a tichu, do sluchátek jen úpí post-rock, který nedokáže přehlušit nebo přebít záchvat nadcházející paniky. Někdy, abych se probral a udržel se v mantinelech koncentrace a příčetnosti, se mlátím do tváře, dokud můžu jen stěží pohnout čelistí, neschopen se vypořádat se světem jinak než v excesu, v křehké iluzi, že tahle snažení dá mým zbytečným dnům nějaký význam a napadají mě jen slova z Apokalypsy:

Everyone gets everything he wants. I wanted a mission. And for my sins, they gave me one. Brought it up to me like room service.

A potom to, co říkal fotograf ze stejného filmu, když slovy T.S. Elliota popisoval svůj vztah k plukovníku Kurtzovi:

I should have been a pair of ragged claws // scuttling across floors of silent seas.

█ ████████ ████████████████ █████ ███████ ██ █████████ ██ ███ ███████