Strach a hnus v Silicon Valley

Jestliže pokrok přinesl nějakou změnu, pak to byla hlavně rychlost změny samotné. Všechno se mění až nebezpečně rychle a právě proto každý text svojí náladou odpovídá době svého vzniku a vždy je problematické se vracet k rozepsaným kusům, které ležely na dně archivů a dlouho čekaly v pořadníku na dokončení. Někdy stačí jediný měsíc a všechno je jinak.

Boj proti pirátství, 3d tisk, BitCoin a ti další je právě takový případ – článek, který jsem začal psát 6. 2. 2012, tedy před třiadvaceti měsíci. Kdybych se do něj pustil dnes, vypadal by úplně jinak, protože jsem už dávno ztratil bezmeznou víru v jeho poselství.

Tehdy, v roce 2012, jsem byl v revoluční náladě, zcela naladěn na vlnu technologického pozitivismu. Byla to naivní éra, kdy jsem stejně jako všichni ostatní věřil v technologický determinismus – dehumanizovanou, chladnou, ale přesto pozitivní sílu, která nás nevyhnutelně dovede k singularitě jako poslední pozitivní události, která ukončí dějiny. Ještě jsem nepoznal Evgeny Morozova a jeho skepticismus, cynismus a promyšlenou opozici sračkám proudícím ze Silicon Valley, které jsme přijímali jako slovo boží a skutečně jsme věřili, že na nás servery myslí jenom v dobrém a jde jim jen a pouze o náš blahobyt. Svět měl jednu barvu a bylo naprosto jasné, že nás pokrok musí spasit a přivést do Království Technologického, kde všichni umí kódovat a kde se slaví během hackatonů, panuje „sharing econony“, smart senzory produkují big data a algoritmická správa věcí veřejných nahradila politiku. V těch časech byli pesimisté považováni za blázny. Každý, kdo pochyboval, byl vyřazen z pořadníku na spasení. Ale pak nám Manning, Hammond a Snowden odhalili svá strašlivá tajemství a najednou se ukázalo, že paranoidní lidé měli celou dobu pravdu, že není rozumné přepnout na autopilota a odejít od řízení, a že budoucnost ke které jsme se tak nadšeně hnali, není utopie, ale nějaká obludná odrůda cyberpunku – temné a zlověstné místo, protkané sesíťovanými počítači, které dominují každému aspektu života a kde nedotknutelné korporace a stát hledí do nás a operují v utajení.

V té době bylo všechno jednoduché. Všichni jsme byli revolucionáři už z principu, protože jsme stáli na straně technologie a technologie byla pokrok. Víc technologie, pak znamenalo víc pokroku. Podlehli jsme slibu, že právě digitální epidemie dokáže zdolat všechna stará zla, ale naprosto jsme ignorovali ošklivé a komplikované reality našeho světa. Nedošlo nám, že Bestie může proti nám použít naše vlastní zbraně. A když se Bestie pohání všemi datacentry, vidí do každého optického kabelu, otevře každý paket a přečte každý bajt, cenzura a sledování je nevyhnutelné a všeobjímající. John Gilmore se nakonec ve svém optimismu mýlil – i když síť skutečně vnímá cenzuru jako poškození, nemá v takovém světě žádnou jinou cestu kudy svobodně routovat. Takovu bestii nedokážeme zdolat pomocí technologie samotné.

Nálada té doby v určitém slova smyslu připomínala slavnou pasáž Wave Speech z knihy Fear and Loathing in Las Vegas:

There was a fantastic universal sense that whatever we were doing was right, that we were winning. And that, I think, was the handle. That sense of inevitable victory over the forces of old and evil. Not in any mean or military sense – we didn't need that. Our energy would simply prevail. We had all the momentum. We were riding the crest of a high and beautiful wave. So now, less than five years later you can go up a steep hill in Las Vegas and look west and with the right kind of eyes you can almost see the high-water mark that place where the wave finally broke and rolled back.

Ale na jiném místě té samé knihy Hunter S. Thompson napsal něco, co mnohem lépe vystihuje naši současnou technologickou kocovinu:

But that was some other era, burned out and long gone from the brutish realities of this foul year of Our Lord, 1971. A lot of things had changed in those years.

Přesně tak. Mnoho věcí se změnilo a teď čelíme ošklivé a kruté realitě roku 2014.

Náš kolektivní techno-sen se začal rozpadat v září 2001, kdy západní svět – do té doby nedotknutelný hegemon – pocítil svojí zranitelnost a začal se propadat do šílenství excesivního sledování a bezpečnostního divadla. V té době začala Bestie – kolektivní identita Svobodných Zemí, ke kterým se hbitě přidávali diktátoři a autokraté – používat naše hračky proti nám, technologii proti technologickým kazatelům a utopistům. Ale my jsme všechny příznaky bouře ignorovali a celou první dekádu nového tisíciletí se snažili jet na slábnoucí vlně digitálního optimismu. Co bylo dobré pro internet bylo dobré pro lidstvo, tak znělo heslo doby. Vychutnávali jsme si poslední zrníčka opiových snů, těsně před tím, než přijde strašlivé vystřízlivění a hrůza, když si uvědomíme, že – přesně v duchu prvních slov románu House of Leaves – nic z toho nebylo pro nás, že jsme souhlasili s outsourcováním stavby a správy vlastní šibenice.

A tak teprve teď o dvanáct let později na nás sedá tíha deziluze a pocit obrovské zrady. Žádná technologie, ať už je to internet, 3d tisk nebo cokoli jiného, sama zázračně nevyřeší naše problémy, když se do jejich řešení aktivně nezapojíme sami. Technologie není neutrální, vždycky pro někoho pracuje a většinou je to někdo jiný.

Možná, že právě tohle byl hlavní omyl poslední dekády – víra, že nějaká externí síla nás dokáže spasit, že nějaký chladný mechanický arbitr může a bude myslet na blaho nás všech, nehledě na to, kdo ho stvořil a kdo ho provozuje, že Stroj může být v principu dobrý a má jasně daný neměnný směr k lepším zítřkům, že nemusíme řešit složité otázky a o politiku a společnost se místo nás nejlépe postará algoritmizace a optimalizace, ať už to znamená cokoli.

In a nation run by swine, all pigs are upward-mobile and the rest of us are fucked until we can put our acts together: Not necessarily to Win, but mainly to keep from Losing Completely.