Slepota v osmadvaceti

Brýle jsem začal nosit někdy v páté třídě.

Do dneška si pamatuji první den, kdy jsem se poprvé ukázal mezi spolužáky ve stupidních brýlích s tenkými železnými obroučkami a jednou negativní dioptrií v každém skle. Všichni se podivili, vyzkoušeli si, jak se dívá přes brýle, pan učitel do mě nalil nějaké zbytečné rady a druhý den si už nikdo ani nevšiml. Od té doby se mi zrak vytrvale zhoršoval a dioptrie narůstaly. Vždycky se však problém dal jednoduše vyřešit o něco silnějším sklem. Po pár letech se mi oční vada ustálila někde v okolí pěti dioptrií a tam na dlouho dobu zůstala. Všechno najednou vypadalo celkem přijatelně.

V té době jsem začal přemýšlel o laserové operaci, která by oční poruchu nadobro odstranila. Abych mohl zákrok podstoupit, stačilo vysolit balík Palackých na dřevo a mít jistotu, že mi zrak přestal slábnout. A to se zdálo, že platí. Vždycky, když jsem se po roce nebo dvou ukázal na očním, nic se nezměnilo. Nelepšilo, ale ani nehoršilo.

Tedy aspoň do posledního roku a půl.

Když jsem si rozflákal jedny staré brýle, které by sedly Gordonovi Freemanovi nebo mladém Dijkstrovi, zašel jsem si pro nový kousek vybavený stejnou optickou silou, ale v nich jsem najednou viděl blbě. Za nějakou dobu, kdy mě to začalo štvát, jsem vletěl na oční, otravoval je tam tři čtvrtě hodiny, dokud jsme se nedopracovali nějakému uspokojivému výsledku – na levém oku jsem měl o něco víc dioptrií než si situace žádala a proto, tak aspoň zněla teorie, jsem viděl špatně na pravé oko.

Proč ne? Já byl spokojený, nechal jsem si přezbrojit druhé obroučky (stejně jako Sithové mám vždycky dvě – mistra a učně) na novou dioptráž a věřil, že tím je všechno za mnou.

Nebylo.

Na chvíli jsem si připadal, že vidím dobře, ale šlo nejspíš jen o placebo efekt. Ten za chvíli zmizel a zase se vrátilo ta známá únava červených očí a rozostřené a nepohodlné vidění.

Někdy v té době jsem zas začal nosit kontaktní čočky. Poprvé jsem s nimi koketoval pár měsíců na střední škole, ale přestal jsem potom, co mě k nesnesení začalo štvát si je každé ráno rvát do rozespalých očí. Znovu jsem se k nim vrátil a tentokrát jsem s nimi překvapivě viděl celkem dobře. Pořád trochu tupý pocit v očích, ale všechno, co mělo být zaostřené, zaostřené bylo.

Aspoň přibližně.

Ale můj problém pořád přetrvával. S brýlemi přesně zkalibrovanými pro můj zrak, jsem viděl blbě. Byly to snad první příznaky věčné temnoty? Byla to snad slepota plížící se do mých zrakových nervů ještě před tím, než oslavím Kristova léta? Jako slepý bych nebyl vůbec ve špatné společnosti. Jorge Luis Borges, jeden z mých oblíbených autorů, také ztratil zrak a já byhch ho tak mohl aspoň částečně následovat, i když ne talentem nebo úspěchem.

Do toho jsem měl v očích čím dál tím víc floaterů otravných, ale jinak zcela neškodných vad očního moku, a začínal jsem vídat záblesky světla, když jsem rychle pohnul hlavou nebo uhnul očima. Ty mi dělaly skutečné starosti, protože jsem si vzpomněl jak Bonwha popisovala epizodu s odtrženou rohovkou, která měla velice podobné symptomy.

Znal jsem chlapa, který měl tak nízké sebevědomí, že nechtěl otravovat doktory se svými problémy. Měl rakovinu a za tři měsíce umřel.

Jednoho rána, po probděné noci, jsem se zvedl a s vláčnými smysly pěšky vyrazil na oční. Většina nejlepších rozhodnutí přichází ráno po noci beze snů, kdy jedinou možností je namíchat silné kafe, zapomenout na spánek a pokračovat naplno vpřed. Přivázal jsem se tam k topení a nechtěl odejít, dokud nezjistí, co přesně se mnou je. Hodinu a půl mě vyšetřovali na podivných přístrojích a zařízení, testovali mi zorné pole, měřili nitrooční tlak, rozšířili zorničky, až jsem musel vypadat jako nějaký Hunter S. Thompsonův acid freak, studovali interní detaily okulárů světlem, které pálilo jako letní slunce v pravé poledne soustředěné lupou do prostoru lidské rohovky, tak silné až se mi z něho dělalo zle, a pak přidali celou další sadu obskurních vyšetření o jejichž skutečné efektivitě jsem měl vážné pochybnosti.

Všechno. Bylo. V. Pořádku. Jen trochu stažené cévy v oku. Všechno je jinak, jak má být.

„Ještě uděláme jednu věc,“ řekla sestřička a pokynula, abych si sedl do křesla, a vrazila mi tenké proužky papíru pod víčka. Chvíli jsem tiše seděl, zíral do střední vzdálenosti a přemýšlel, jaký je účel tohoto konkrétního utrpení. Co přesně má zjistit? Třeba nic, napadlo mě, třeba je to jen věc, kterou optici dělají pro vlastní pobavení na úkor pacientům, kterým nic není, ale přesto vytrvale trvají na opaku.

Za pár minut mi vytáhla papírky z očí. „Vy nám vůbec neslzíte.“ A bylo jasno.

Doktorka mě nasměrovala do lékárny, koupil jsem si jeden kontejner umělých slz, třikrát si nakapal a problém zmizel. Žádné červené oči, žádná únava pohledu, žádné rozmazané, rozostřené, tupé nebo jinak špatné vidění. Konec.

Stejně jako v případě nedávného infarktového incidentu to nebylo nic závažného, ale jen stupidní maličkost, kterou stačilo najít a poté zmizela do následujícího rána. Teď s sebou v batohu vždycky nosím jedno plato Ibuprofenu a malou plastovou dózu očního balzámu a všechno je v pohodě.

V podobném duchu se nesou všechny moje kontakty s lékařskou profesí: Z ničeho nic mě začal bolet pravý palec, skočil jsem k ortopedovi a prý to přejde. Přešlo. O něco později se mi udělala bolestivá boule na noze, doktor mě poslal na chirurgii, ti mě přesměrovali na sonografii, tam mi řekli, že to odezní, a za týden neduh úplně zmizel.

Takto bylo se všemi problémy. Kromě jednoho.