Proč bychom se (ne)měli bát online sledování

Není to tak dlouho, co jsem narazil na roztomilý článeček na blogu Kasperski Labs nadepsaný: Why we should not be afraid of being watched while online (článek byl velice rychle stažen, ale zachovala se archivní kopie). Text vyjmenovává důvody, proč se nemáme bát zveřejňování naší zeměpisné polohy třetím stranám, proč ti, kteří polohu skrývají jsou strašpytlové a zpátečníci a vůbec celkově vyznívá jako: „Ale no tak chlapi, tohohle všudypřítomného sledování se přece vůbec nemusíte bát. My to přece děláme pro vaše dobro.“ Článek se zmiňuje, že když odhalíme svojí GPS lokaci nebo zemi původu, můžou nám být poskytnuty lepší, na míru šité služby.
Nemůžu popřít, že taková možnost rozhodně může existovat. Ale jsou tu některá ale, které text s noblesou ignoruje.
Článek si jednak příliš neláme hlavu s rozlišováním přesné GPS polohy a obecné lokaci ve stylu Praha a přilehlé okolí, ale to je vedlejší. Hlavní je, že přehlíží jakoukoli možnost existence střední cesty, kdy uživatel vyjeví polohu (nebo jiná osobní data) selektivně, kdy to uzná za vhodné a kdy mu to skutečně přinese lepší služby nebo jiné výhody, za které článek tak vehementně brojí. Internetový obchod nemusí znát mojí polohu v každém okamžiku, když mi věci doručuje na jedinou adresu. Aplikace taxislužby taky potřebuje znát mojí polohu jen v okamžiku, kdy chci někam dovézt.
Aplikace nebo internetové služby by neměly fungovat jako barbarské hordy, které vyplení co jim přijde pod ruce jen proto, že to někdy v budoucnu můžou potřebovat (pro vaše dobro, pochopitelně), ale měly by nabízet jasnou nabídku: „tohle chceme kvůli tomuhle“ a ne „chceme tohle všechno, protože to tak dělají všichni a všichni si to nechají líbit a někdy v budoucnu to nějakým nespecifikovaným způsobem může zlepšit naše služby, ale místo toho ty data jenom nasbíráme a prodáme nějakému data-brokerovi.“
Naštěstí se v principu není těžké bránit. Na jedné straně stojí prohlížeč, program nebo zařízení pod kontrolou uživatele. A uživatel může programu nakázat, aby tento lhal a aktérům na druhé straně sítě poskytoval informace, které se ne nutně shodují s realitou. Chcete mojí přesnou GPS polohu? Tady máte nějakou polohu. Konec konců, co jiného jsou všechny ty pluginy, které blokují reklamy, Google Analytics, flash a další internetové štěnice? Nejde o neférové chování uživatele, ale o to, že jeho zařízení a programy respektují jeho vůli a rozhodnutí a nepracují proti němu.
(O téhle dynamice „tvůj počítač se baví s mým počítačem a ten říká, co já chci aby říkal“, se okrajem zmiňuji v povídce Atlas Vzpomínek, kterou tu v blízké budoucnosti zveřejním).
Problém je jedině v nesvobodných platformách, které nestaví zájmy uživatele na první místo a omezují přístup pod kapotu a zamezují, aby jeho zařízení a software plnil jeho vůli. Ale to teď ponechám stranou, protože jde o delší povídání.
Článek končí obvyklým ujištěním:
Remember if you’re doing nothing wrong, you have nothing to hide.
Na to se dá odpovědět jenom:
But who decides what is wrong and what is right? Not you.
Kdo rozhoduje, co je zakázané a co ne? Rozhodně ne já, rozhodně ne ten, po kterém chtějí, aby se nebál sdílet, nebo raději o tom vůbec nepřemýšlel, ale někdo jiný, kdo může mít vlastní zájmy, které se můžou někdy v budoucnosti dost razantně změnit. Něco může být považováno za špatné, ale přesto jde o morálně správný čin.
Dále tématu: The Coming Civil War over General-purpose Computing