Pár poznámek k únosům dětí, "dobrým nápadům" a utahování šroubů

Když člověku trvá pět minut, než přijde na způsob, jak celkem pohodlně obejít nějakou novou bezpečnostní technologii, pak je to nejspíš špatná technologie.

Jak si vzpomínáte, před pár týdny se v médiích pořád dokola omílalo drama kolem zmizení nějakého dítěte. Sám jsem to ignoroval a z velké části mě to nechávalo zcela chladným. Nějaký dítě se ztratí, nějaký je unesený, nějaký umře – žádná velká tragédie. To se prostě stane. Samozřejmě pro postižené je to osobní neštěstí, které je však statisticky nevýznamné. Mnohem zajímavější byly dozvuky této mediální bubliny. Pár dnů na to Twitter vypadl na pobřeží odkaz na nějaký článek (via @kneza), kde pan XYZ, odborník na kdesi cosi řekl, že by raději očipoval svoje dítě – tedy mu nechal implantovat sledovací zařízení – než aby se vystavoval riziku, že může být uneseno. Eh? Co prosím? Copak jste se zbláznili? Nikdy nemůžete vytvořit systém, bez kriminality a podobných defektů, kde by ještě zůstalo místo pro takovou maličkost jako je svoboda. Každý rok se několika dětem stane něco zlého, spoustě lidí se stane něco zlého. No a co? Nebuďte všichni paranoidní a vystrašení kvůli ojedinělým extrémním případům, které se na nás sypou z médií. Tyhle věci se stanou a nic s tím nezmůžete.

Popravdě se dalo předpokládat, že je jen otázkou času, než někoho dostane ten skvělý nápad s čipem, který byl sledoval polohu dítěte. To přece zní jako docela dobrej nápad, žejo? Ale hovno. Představte si jeden scénář: všichni rodičové se zblázní a dají označkovat všechny svoje nezletilé potomky. Nikdo se nemůže ztratit, svět je najednou bezpečnější. Žejo? Není. Tohle vychytralé bezpečnostní opatření se dá obejít úplně jednoduše Faradayovým pytlem odkud se nedostane žádný signál, ale ve kterém se najde dost místa pro jedno dítě (a věřte, že tyhle věci jsou dostání, používají se pro forenzní účely). Když všechny děti budou mít čipy, všichni únosci budou mít Faradayovy pytle. A jsme tam, kde jsme začali, jenom s tím rozdílem, že teď má spousta mladých lidí implantované sledovací zařízení.

Kdo není technokraticky naladěn, může uvažovat o mačetě, která od těla oddělí čip i s nějakou tou přilehlou končetinou.

Iluze bezpečí je jedna věc, druhou věcí je psychický vývoj dítěte, které ví, že má v ruce nastřelenou štěnici. Nejsem psycholog nebo odborník v jakémkoli relevantním směru, ale přesto: Označkované dítě nikdy nemůže zažít svobodu, nikdy se nemůže vyčlenit z uniformity systému. Vždycky je přivázáno digitálním vodítkem ke svým rodičům. Vyrůstá a ví, že je neustále pod dohledem, nebo ještě lépe: že může být pod dohledem. To, že nikdy nemůže udělat nic špatného, je problém. Nejde o to, že neudělá nic špatného, ale to že nemůže. Pokud jste četli nebo viděli Mechanický pomeranč, pak si vzpomínáte, jak pomocí Ludowicova léku byl do podobné patové situace zahnán hlavní protagonista knihy Alex – on nebyl schopen násilí, ale to znamenalo, že se násilí nemohl ani ubránit.

Představte si generaci lidí, kteří by vyrůstali pod všudypřítomným dohledem a sledováním bez ohledu na vinu či podezření; generaci, která je na ulici monitorována kamerami, jejichž imternetová komunikace je monitorována, jejichž pohyb je sledován prostřednictvím mobilního telefonu nebo mnohem příměji přes GSM čip v paži, jehož data jsou shromažďována státem nebo soukromými subjekty a jsou analyzována pro podezřelé chování a to všechno kvůli magické trojici: terorismus, pirátství a dětská pornografie. Co téhle generaci řekne slovo svoboda, co téhle generaci řekne soukromí. Vůbec nic.

K tématu sledování, utahování šroubů a nutnosti projevit nesouhlas s nastoleným trendem víc v článku Špiclují nás! Stěžujme si u soudu na lidovky.cz.

O čipování dětí a dalších sračkách, se zmiňuje i článek na slidilove.cz. Tam je zmíněna další brilantní zhovadilost a tou je registr pedofilů. Kristovy koule, cože? Ale to zdaleka není všechno: kdo je proti registru, hájí zájem pedofilních násilníků před zájmy ochrany dětí. No to si ze mě děláte prdel. Jednak je to nelegální (nevadí, budeme ho hostovat v cizině) a druhak všem okamžitě na mysli vytane otázka zneužití tohohle seznamu. Co když někdo použije tenhle seznam, který provozuje soukromník, použije k zdiskreditování nepohodlných osob? Tenhle štempl by se těžko sundaval. A pak je taky otázka, co se tím vlastně vyřeší? Máme seznam v minulosti trestaných lidí, to jim teď budeme klepat na dveře a ptát se jich, jestli neschovávají unesené dítě? Co se změní? Kromě doživotní stigmatizace několika jedinců vůbec nic.

Ale naše krasojízda zdaleka nekončí: Anička pokračuje: Pedofilie jako byznys, Drtivou většinu sexuálního zneužívání dětí mají totiž na svědomí lidé těmto dětem blízcí, Policie hledá dítě, atd. V prvním zmíněném odkazu pěkně vystihli situaci (dovolím si citovat):

Podstatou je, že se podstata z mediálního života vytratila. Mediální život, který prezentuje televize a rozhlas (oba kauzu Aničky i registru pedofilů vděčně přijaly) se vzhlíží ve vlastním obraze v zrcadle. Člověk je hypnotizován okrajovými a extrémními případy, jako je Anička, aby se udržel ve strachu a další dávku hypnotizujícího vysílání poslušně sežral. Jen náhodou se najde nepřizpůsobivý občan, který ho vyzvrací. Žijeme ve světě, kde se člověk má bát vyjít z domu, protože by ho zasáhl meteorit.

PS1: On už to už Artur Dent psal: „Jo, ale to bylo někdy v 70. letech, to ještě euroatlantická civilizace nebyla vykastrovaná a nevyměnila iluzi bezpečí za zdravý rozum.“

PS2: Když je paranoidní jeden člověk, tak to nevadí. Jeho chování ve větší míře neovlivní společnost. Ale když jsou paranoidní všichni, ať už kvůli nějaké medializované okrajové kauze nebo protože je k tomu nutí nějaká vyhláška či zákon, pak jsme všichni v hajzlu.

PS3: A ještě poznámku na okraj: rozhodovací impotence současné politiky a její předposranost, tedy křečovitá snaha zůstat za každých okolností politicky korektní (což bude stále obtížnější), je dílem zodpovědná za nárůst popularity extrémně pravicových proudů (Wilders a spol). Tady je malý příklad ze Slovenska, který jasně ukazuje celý mechanismus inklinace.