Infarkt v sedmadvaceti

Co uděláte, když vás začne bolet u srdce na levé straně hrudníku?

Pokud patříte mezi rozumné lidi, zajdete si neprodleně k doktorovi, abyste hned viděli na čem jste. Jde přece jenom o potenciálně vážnou věc, kterou je třeba utnout v zárodku.

Já na to ale šel jinak. Začal jsem tím, že jsem skoro půl roku nedělal nic a teprve potom jsem se ukázal u doktora. Celé ty měsíce jsem přitom byl naprosto jasně přesvědčen, že je po mě, že jsem odsouzen k záhubě, že je to infarkt, rakovina nebo nejlépe obojí najednou a že za týden musí být po mě. Přesto jsem neudělal nic, co by mohlo vést k diagnóze. Jenom jsem čekal něž si pro mě přijde. Proč? Proč ne!

K doktorovi jsem se odhodlal až někdy v červnu, bez pochybností nebo obav. Do konce týdne dozajista sejdu na infarkt, tak proč se strachovat. Hodinu jsem seděl v čekárně a dočítal Okasakiho Purely Functional Data Structures (brzo o tom něco napíšu na funkcionálně.cz) a po krátké návštěvě jsem byl zaslán na rentgen hrudníku a rozbor krve a moči. To zní jako rozumný plán. Když nepočítám občasné nárazové návštěvy ortopedie s různými akutními bolestmi a psychiatrie, nebyl jsem u žádného lékařského profesionála do té doby, co jsem v prachu cesty zanechal svojí dětskou doktorku. U žádného z nich jsem nebyl ani zapsaný. Nikdy to nebylo potřeba. Z toho důvodu mi pořádné vyšetření připadalo jako správná věc po téměř dekádě strávené mimo lékařský dozor. Jen ať mají co napsat na zprávu o mém úmrtí.

Když jsem byl u doktora o několik dnů později po všech požadovaných vyšetřeních, v čekárně jsem četl Graeberovy Fragmenty anarchistické antropologie (letmo zmíněné minule) – maličký pamflet o stovce stran, který měl na přebalu černou lebku. Přesto jsem se příliš nestrachoval okamžiku pravdy. Byl jsem už předem zatracený, odsouzený k záhubě a proto jediným přípustným pocitem byl lehký nádech ironie. Někdo se nervuje několik dní před každým dnem D – ať už jde o zkoušku, novou práci nebo něco jinak důležitého, já všechny svoje obavy vtěsnám do pěti minut interního kvílení před okamžikem pravdy.

Fronta se pohnula jako když se utrhne tající ledovec a já najednou seděl v ordinaci doktora, který kdysi býval vojenským medikem. Podíval se do mojí složky, polohlasem si přečetl diagnózu zaslanou operátory rentgenu a krevních rozborů a vynesl rozsudek: Jste téměř zcela zdravý. A co ta bolest u srdce? Prý nic, prý nějaká prkotina s páteří.

Takže asi tak.

Jak jsem se později dozvěděl, existují určité choroby jako například Costochondritida nebo Tietzův syndrom, což jsou záněty, které ačkoli jsou zcela neškodné, mají symptomy, které jsou k nerozeznání od symptomyů infarktu. Celá tahle půlroční infarktová epizoda skončila, když jsem si vzal jednu pilulku ibuprofenu. Jedna oranžová bestie a bolest zmizela jako ranní rosa na slunci.

Takže asi tak.

PS#1: Ibuprofen patří do kategorie léků označovaných NASAID neboli nonsteroidal anti-inflammatory drug a právě anti-inflamatory znamená protizánětlivý.

PS#2: Tohle všechno bylo nejspíš způsobeno excesivním klikováním, se kterým jsem začal v roce 2013. Kdo by to byl čekal, že 75000 kliků bude mít nějaké neblahé následky.