Ztracení

Když jsem psal Slepou skvrnu, čekal jsem, že mě někdo obviní, že jsem svině bez srdce, protože přirovnávat žádost o příspěvky na léčbu malé holky k emočnímu vydírání, je zbytečně kruté. (Je to kruté. Nebyl jsem na sebe příliš hrdý, když jsem to psal, ale tak jsem to cítil.) Nic takového se nestalo. Narazil jsem jen na pár chybných výkladů.

Když jsem to psal, byl jsem █████ & naštvaný.

Nejvíc mě srala ta marketingová stránka – někdo prohraje, někdo vyhraje – o vítězích rozhoduje, jak moc se člověk dokáže prodat. Spravedlivost neexistuje. Velká hurá akce sklidí velký úspěch, ale ti, kdo potřebují mnohem méně, často jen lidský kontakt a pocit porozumění, propadnou sítem. I když možná, že někomu podat vřelou ruku, poslouchat ho a pochopit, je mnohem, mnohem víc než přispět pár tisíc & koupit si odpustek.

Jednu věc musím zdůraznit: ███████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████ Chtěl jsem jen použít nejhorší možnou situaci, v jaké se někdo může nacházet, a co může být horšího a smutnějšího něž někdo, kdo zabředl do hlubin & touží jen po cestě ven s dírou v hlavě?

Měl jsem na mysli ztracené. Všechny ty, kteří se na sociálních sítích přetvařují, aby zakryli svoje problémy, a vtipy a sarkasmem maskují pustinu uvnitř: „Tady máte jeden mem, zasmějte se, zatímco já uvnitř umírám.“ Pár lidí se zasměje, ale propast se rozevírá dál. Je to forma eskapismu, který vytlouká klín utrpení klínem otupení. ███████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████

Viděl jsem to často na twitteru i když tam není snadné poznat skutečnou motivaci – někdy může jít o volání o pomoc, jindy jen touhu po pozornosti. Navíc se nedá z kusých zpráv přesně změřit intenzita pocitu. To je problém s termínem „deprese“ – na jedné straně je lidové použití, které většinou znamená „cítit se trochu smutně“ a na druhé je F32.2 – hrozivá zničující choroba, která trpícího vyřadí do té míry, že vůbec nemůže fungovat.

Ale jedno místo, kde se nedalo pochybovat, byl /r9k/ na 4chanu. Šlo o skličující díru, která mě málem porazila, málem jsem začal věřit jejich šíleným lžím. Převládala tam poraženecká nálada, všem bylo jasné, že oni prohráli, buď implicitně nebo vlastní vinou, a byli skálopevně přesvědčení, že není nic, co s tím můžou udělat. Tahali za kratší konec provazu už příliš dlouho. Bylo jedno v jakém ohledu – kariéra, práce, úspěch, společenský nebo milostný život. Nic v jejich životech nefungovalo a oni se to už ani nepokoušeli změnit.

Byla to díra, kde se scházeli všichni ti ztracení a hledali útěchu a porozumění u jiných ztracených, protože neměli nikoho jiného, na koho se můžou obrátit. Nikdy to nikam nemohlo vést, protože všichni, kdo tam chodili, už uvěřili své prohře. Fungovalo to jako echo chamber – ztracení lhali jiným ztraceným a vzájemně potvrzovali své předsudky & svůj status škraloupu společnosti, který je definitivně bez naděje.

Přestal jsem na /r9k/ chodit, ███████████████████████████████████. Nikdy jsem neuvěřil jejich očividným & šíleným lžím (bylo zábavné vyvracet vadnou logiku, kterou podkládali své zvrácené & bláznivé argumenty, kterými se nějak snažili ospravedlnit svoje postavení, ve kterém byli z velké části proto, že v něj uvěřili, a jak to dopadlo, teď už všichni víme). Přesto na mě doléhala atmosféra bezmoci a kapitulace, která se táhla kam až oko dohlédne.

To byli ztracení, kterým nikdo nepomohl. To byla ta bezejmenná masa bez naděje, atomizovaná & sama, která svoje problémy nedokázala prodat, prezentovat ve formě pěkné stránky s odkazem na paypal dotace a snížit se k marketingu vlastního utrpení.

Stačilo by mnohem méně, žádné velké dary, možná jen trochu empatie, stačilo by natáhnout ruku a říct, že jsme v tom všichni spolu, že společnost není nutně nepřátelská, jen nikomu na ničem příliš nezáleží a všichni lžou nebo jsou přinejlepším velice selektivní s prezentací reality, že nemá smysl věřit těmto lžím a připadat si nedostatečný v porovnání s obrazy umělých životů, že jsme poražení hlavně ve svých hlavách, jen proto, že jsme uvěřili nějakým grandiózním lžím & navíc nikoho naše prohry nezajímají.

Přesně v tomto duchu se nesl bod zlomu na pátečním koncertu Astronautalise: „Everybody dances. If you don't know how, surprise, we all are terrible dancers.“ Byl to okamžik vyrovnání: Všichni máme vady, ale to je jedno. Všichni jsme v tom spolu a jedině na tom záleží.