Volební podvod

Stal jsem se svědkem volebního podvodu. Celé tyto volby nejsou nic víc než fraška.

Na papíru, který přišel se štosem hlasovacích lístků se jasně píše (dokonce tučným písmem):

V případě, že se volič neodebere do prostoru určeného k úpravě hlasovacích lístků, nebude mu hlasování umožněno.

A to je podstata podvodu, kterému jsem musel přihlížet.

Napochodoval jsem do volební místnosti, plný energie, připravený naklonit váhy osudu, aby naše země nepadla do rukou proto-fašistů, před dveřmi jsem se vlaze pozdravil se skupinkou lidí (i když bydlím v neuvěřitelné díře, skoro nikoho tu neznám), všechno se zdálo skvělé, změna k lepšímu byla na dosah.

Přede mnou se však plazit dědek, kterému muselo být nejméně tisíc let & osobně se znal s Janem Žižkou. Prokázal se občankou, dostal úřední obálku a rovnou zamířil k urnám. Neobtěžoval se zajít za plentu, s gustem pohrdl protokolem, který zajišťuje spravedlivost voleb a roztřesenýma rukama začal strkat hlasovací lístek—nepochybně komunistů, nebo jiné pohrdáníhodné strany—do úřední obálky.

Jedna žena z volební komise se ozvala: „Pane, musíte za plentu.“ Nic, šustění papíru. „Musíte za plentu.“ Nic. „Panééé.“ Nic.

Nejsem si zcela jistý, jestli jsem to skutečně zaslechl, nebo jen moje nevědomá mysl doplnila slova cynické grimasy, ale v hlavě mi zůstala věta: „Jen ho nech, budou to jeho poslední volby.“

A tak ho nechali volit, zcela proti pravidlům & znesvětili poslední rituál, který nás dělí od barbarství.

Na druhou stranu to skutečně můžou být jeho poslední volby. Ale možná taky ne. Dědek byl jeden z těch vesnických typů, který vypadá, že je mu tisíc let a jednou nohou stojí v hrobě, ale přesto to táhne dál a žije dalších dvacet let. Pak zemře ve věku devadesáti devíti let se smíchem na rtech: „Vždycky jsem volil komouše, vy sráči. Nelituju ničeho.“