V ulicích 2

O něco později, když jsem už-už unikal ze spárů Města, mě zastavily dvě krásné mladé dívky.

„Dobrý den, mluvíte anglicky?“ zeptaly se anglicky.

Odpověděl jsem pozitivně a hlavou se mi okamžitě prohnalo, že musí jít o naháněčky nějakého zrůdného Mansonovského kultu. Na první pohled tomu všechno nasvědčovalo. Jejich dvojice tvořila ideální sestavu pro verbovací manévry—mladí & krásní lidé, se kterými se zběhlé duše snadno zapředou do hovoru a o něco snáze skončí nakřápnutí. Pak je přetáhnou pod křídla megalomanského vůdce, se kterým budou žít v komuně a pro kterého se následně obětují ve stylu Heaven's Gate. V tom okamžiku jsem vypadal poněkud zanedbaně – ███████████████████████████████████████████████████████ a celkově vyhlížel jako někdo, kdo by nepohrdl trochou dočasné naděje v kultu.

Všechno do sebe zapadalo, ale tvrdily, že jen sbírají inspiraci pro jakýsi film o vánocích, plánovaný pro Anifilm festival 2018 a chtěly vědět, co bych nejraději dělal o svátcích. Možnosti byly tři: rande/schůzku, cestování nebo mše v kostele.

Paráda, pousmál jsem se v duchu, právě mi daly povolení vymýšlet blbosti.

Řekl jsem, že vánoce už víc jak deset let neslavím. Místo toho se jim a všemu, co je s nimi spojeného, vyhýbám, jak jen to je možné + na štědrý den piju od rána až do samotné půlnoci, abych unikl ze spárů svátečních kýčů.

Ze tří prezentovaných variant jsem – v náladě, kdy je kecání hovadin povoleno – vybral tu třetí: mši. Vysvětlení by jednoduché: Na schůzku by bylo třeba někoho mít, což je nepravděpodobné, cestování by bylo třeba zařídit, což za mě nikdo neudělá, a proto metodou eliminace vyhrála mše v kostele. Ptali se, zdali jsem věřící, což jsem okamžitě a s vervou popřel. Jen jsem v kostele na mši nikdy nebyl a tak by to bylo něco nového. I když u nás v Republice mezi horami nikdo nevěří, je naše kultura historicky křesťanská & zůstalo tu po těch temných dobách obrovské množství nevyužívaných reliktů.

Další otázka: Co speciálního bych chtěl dělat o svátcích.

Měl jsem několik nápadů, které jsem (i v náladě absolutních keců) radši zavrhl. Hned se mi hlavou prohnalo, že sebevražda o vánocích by byl fajn způsob, jak zařídit, aby si na mě někdo aspoň jednou za rok vzpomněl. Bombový útok na Štědrý den by také působil velice speciálním dojmem. Ale to by bylo asi moc. A co třeba horu kokainu, předávkování, bezvědomí, smrt. Taky radši pomlčet.

Prohlásil jsem, že mám pár nápadů, ale všechny jsou poněkud neslušné. Ale nakonec jsem se ustálil na jednoduchém „Spousta lidí, žádné oblečení“. To bych nejradši dělal o svátcích.

„You are the strangest man so far,“ řekla jedna z nich.

Jo, to byl přesně záměr.

Není problém být zvláštní, když člověku nezáleží na tom, co si o něm budou ostatní myslet. A mě na tom nezáleželo, protože bylo jasné, že se toho dne vidíme naposledy.

Bohužel to co jsem řekl, nebude použité do onoho filmu. Zajímaly je nejčastější odpovědi, něco běžného a všedního s čím se dokáží diváci ztotožnit. Ale přesto: Kdyby někde promítali film, kde opilý chlápek na vánoce pořádá masivní orgie, tak si na mě vzpomeňte. Možná to bylo moje stupidní žvanění, které to nastartovalo.