Úklid

Někdo na twitter nedávno poslal tenhle obrázek: „Když je mini-zhroucení u konce a je na čase smazat příliš dramatické posty.“ To mě naštvalo jako jen málo věcí na světě. Kdybych mohl přes internet praštit člověka, který to vytvořil/poslal, udělal bych to.

Rozhodil mě fakt, že tvrzení předpokládá, že náhlý výlev není pravdivý a jde o abnormální výkyv z psychické roviny. Potom, co se autor uklidní & všechny stopy svého dramatického zkratu smaže, se zase vrátí zpátky do své kůže, jako šťastný, spokojený & produktivní člen společnosti.

Existuje ale také možnost, že náhlý laps je pravda, že se autor tak cítí každý den, ale skrývá to za maskou normativní spokojenosti, která se od něj očekává. Nepsal nic, protože by byl najednou přehnaně dramatický, ale proto, že je příliš zoufalý, unavený a všechno je mu jedno, protože nevidí, jak se to může zlepšit a nemá nikoho, na koho by se mohl obrátit. V takové situaci je úklid jen skrýváním problémů.

Přístup, který ten obrázek naznačuje, je: Nech si svoje problémy pro sebe, nezasírej mi jimi mojí timeline & tvař se šťastně jako všichni ostatní. To není jenom necitlivé, ale otevřeně škodlivé. Je to jako radit někomu, kdo má depresi (tu klinickou, F32), aby na to tolik nemyslel, uvolnil se, že je to všechno jen v jeho hlavě a tak podobně. Tyhle rady samozřejmě jsou zbytečné & nemají žádnou cenu (většina lidí nemá osobní zkušenost, která by jim umožnila skutečně pochopit), ale hlavně to vytváří dojem, že tyhle neviditelně problémy jsou osobní maličkosti, které přejdou, nemají žádnou váhu, žádný dopad, žádné následky. „To jsou tvoje trable a přes ně se musíš přenést sám.“ Myšlenka vyhledat odbornou pomoc se pak zdá příliš přehnaná. „Psychiatři přece pomáhají lidem, kteří jsou skutečně duševně nemocní, ale ne mě s mými zanedbatelnými problémy.“

I když to bylo jen vtipné makro, přesto mě nasralo, protože nenápadně zlehčuje a znevažuje problémy, které můžou bublat pod povrchem a můžou mít závažné důsledky.