Twin Peaks 3-14

Nové Twin Peaks je pro mě pořád padesát na padesát. Nebo spíš sedmdesát pět na pět-a-dvacet ve prospěch nejnovějšího Lynchova počinu.

Na jednu stranu je v něm tolik věcí, které není možné nemilovat, ale na druhou stranu se ukazují hluchá místa a poměrně přímá expozice bez nádechu mystéria (Janey-E je nevlastní sestra Diane, to je příliš přímé, někdo musí lhát). V jednu chvíli jsem si uvědomil, že některá z vodítek nejsou určená pro diváky ale pro aktéry Twin Peaks 3.0. My už dávno víme, že existují dva Cooperové, ale Gordon Cole stále tápe v mlze. To mě překvapilo. Všechny Lynchovy počiny se vyznačují tím, že protagonisté děje vždycky vědí víc než divák, který za nimi zaostává a musí narychlo skládat střípky mozaiky jen proto, aby dokázal udržet krok. Ale tady je to naopak. Protože děj je rozlezlý po mnoha místech Spojených Států (a i několika místech okolního světa), protagonisté nemají informace o tom, co se děje jinde.

Ale přesto děj postupně nabírá na obrátkách, nezřetelně, pomalu, jako tichá bouře, která se nehlučně nasune na oblohu, než začne hřmít, příběh kulminuje, dějové linky se postupně sbíhají dohromady, lidé na různých místech se dostávají do kontaktu. V určitých ohledech mi to připomíná dlouhý & dobrý post-rock. Právě jsme někde v desáté minutě čtvrthodinové skladby & věci jen & jen nabírají vyšší obrátky. Přesto přese všechno přibývají další dílčí příběhy & jsou zmiňováni další lidé, o kterých slyšíme poprvé nebo je známe jen z kusých zmínek. To je na jednu stranu matoucí, ale na druhou stranu to dává smysl. Od poslední série Twin Peaks uběhlo 25 let, jeho hrdinové žili dál a tato na půl dechu zmiňovaná jména jsou záblesky jejich životních příběhů, které jsme neměli šanci poznat & možná že se o nich nikdy nedozvíme nic víc.

Přesně pro tento pocit existuje neologismus sonder, který The Dictionary of Obscure Sorrows definuje jako:

The realization that each random passerby is living a life as vivid and complex as your own—populated with their own ambitions, friends, routines, worries and inherited craziness—an epic story that continues invisibly around you like an anthill sprawling deep underground, with elaborate passageways to thousands of other lives that you’ll never know existed, in which you might appear only once, as an extra sipping coffee in the background, as a blur of traffic passing on the highway, as a lighted window at dusk.

Mnoho z těchto střípků naznačují, že životy lidí z Twin Peaks nebyly příliš šťastné. Big Ed pod ubíhajícími titulky minulé epizody o samotě srká polévku, Bobby Briggs je rozvedený s Shelly atd atd atd.

Ale když je Twin Peaks dobré, je tak zatraceně dobré, že klidně přehlédnu všechno, co mě na něm uvádí do rozpaků.

Když se stará garda policejního sboru Peaks vypraví do lesů po kryptických stopách, které po sobě zanechal major Briggs, a najdou tělo bezoké ženy, se kterou se setkal agent Cooper při své cestě do skutečného světa, začala mi naskakovat husí kůže. Do značné míry tomu napomáhal fantastický zvuk – praskání elektřiny, záhadné temné hučení, tíseň zkondenzovaná do akustické podoby. Zvukový podkres, když je přítomný, bere dech, dokáže navodit atmosféru průmyslového napětí. Podkres je přítomný například, když Gordon Cole začne vykládat sen Monice Bellucci, a jenom to stačí, aby divákovi začalo srdce bušit o něco rychleji.

A nálezem nahého těla bezoké ženy to jen začíná. Otevře se portál, který jsme viděli o pár epizod dříve a Andy – ano, přesně ten bezradný Andy – je přenesen do černobílého světa za Obrem, který se představí jako Fireman, a jsou mu pak vyjeveny vize o Novém Mexiku, kde se v epizodě osm vybuchla jaderná bomba, o Lauře Palmer a dvou Cooperech.

Andy se vrátí zpátky, nikdo si nic nepamatuje, bezokou ženu zavřou do cely, aby byla v bezpečí, ve vedlejší cele sedí muž, pravděpodobně Billy, který stejně jako Dougie, jen pasivně opakuje, co slyší & přitom z něj ukapává stejná zkažená břečka jako ze zombie-dítěte, které jsme viděli před několika epizodami.

Surreálné bahno se na sebe začne vršit zdánlivě bez konce. Jakoby z ničeho nic je nám představen Freddie, který má nadlidskou sílu v ruce na níž nosí gumovou rukavici a také se nějak dostal do říše Firemana, který ho z rodné Anglie poslal přímo do Twin Peaks. A pak přijde ještě jedna scéna, která ukáže, že Sarah Palmer není tou, kterou se může zdát, a že je zevnitř vyhlodaná zlem. Přijde to jakoby z ničeho nic, téměř na konci epizody & nechalo mě ve stavu, kdy se nemůžu dočkat na další dávku Twin Peaks.