The Bugle

Když něco začnu, dotáhnu to do konce. Často celý proces probíhá zdravému rozumu navzdory. Takhle jsem na posezení přečetl všech deset let historie webkomixu Toothpaste for dinner. Že to je stupidní nápad mi došlo někdy u komixů z roku 2009, ale potlačil jsem lepší úsudek & probojoval se k idiotickému vítězství.

Ve stejném duchu jsem se před nějakou dobou prokousal přes všechny epizody podcastu The Bugle. Tempo bylo o něco klidnější, ale přesto—tři sta něco dílů podcastu plného lží Andyho Zalztmana je příliš i pro ty nejsilnější z nás.

Ve dnech, kdy jsem poslouchal ve velkém všechny moje vnitřní monology zněly jako Andyho hlas. John Oliver mi po každé myšlence v hlavě vykřikl: „No way, Andy! No way.“ Dokonce jsem samovolně začal psát satiru/bullshit.

Ale přežil jsem to, abych o tom dobrodružství mohl ostatním vyprávět. I když není moc co vyprávět.

Bugle začal v roce 2007. Od té doby se nepřetržitě zabýval politikou, kulturou & sportem, které duo Andy Zaltzman/John Oliver neúprosně satirizovalo. Průlet kompletním archivem byl tedy zároveň průletem hlavními událostmi poslední dekády: Ekonomická krize roku 2008, Arabské jaro, zabití Bin Ladena, Wikileaks, Snowden, zmínky o Trumpovi a jeho kandidatuře pro rok 2012 (kterou všichni považovali za nejvtipnější recesi), Obamovo zvolení, Occupy Wallstreet, Gaddafiho smrt, Londýnská olympiáda, první burácení v Sýrii. To všechno se při poslechu míhalo kolem v bleskovém sledu.

Duo Andy Zaltzman/John Oliver se také občas zmínilo o Čechách: Klausovo pero (v epizodě 149), zmatení Česko/Čečna po atentátu na bostonský maraton + občasné noticky o Janu Železném a dalších českých sportovcích. To nebylo nic výjimečného, Andy je posedlý sportem, preferuje kriket (protože test match nabízí pětidenní únik od reality), ale jakákoli jiná forma zápolení mu není cizí. Navíc v hlavě nosí nepřeberné množství statistik a proto pro něj není problém z paměti vylovit světový rekord v hodu oštěpem z roku 1996.

Také bylo překvapivé, jak málo Zaltor the Merciless (tak je třeba Andyho oslovovat ve formálních situacích) slovních hříček a pun runů dělal v prvních letech podcastu. Teď je jimi Andy proslavený, ale tehdy ještě neklesl tak hluboko & jeho mysl ještě nezplodila klenoty jako psí pun run, pun run ruských měst nebo pohřební blouznění. První pun run o Severní Koree prozářil 76. epizodu (starý archiv).

V prvních letech se také objevily legendární hotties from history, podcast byl zasypáván žertovnými výhrůžkami smrtí a Andy v koupelně porodil vlastního syna.

Bugle není jen explozivní kombinace lží/bullshit/pun run. Přitažlivá je také forma prezentace, jde o zvídavou deadpan satiru. Andy a John s ní zacházejí odlišným způsobem, ale pořád jde o satiru, která záměrně bagatelizuje problémy světa.

Například: Duo u kormidla se baví o nějakém zrůdném zneužití moci, často pod taktovkou jednoho z oblíbených diktátorů Gaddafi/Mubarak/Ahmadinejad/Chavez nebo kariérního zločince Berlusconiho. Oliver reaguje upřímně, ale Andy drží charakter a klidným ponoukavým hlasem navrhne nějakou satirickou teorii, která se snaží vysvětlit, že je všechno v pořádku & že jde o očekávatelnou reakci.

Tento rozdíl mě po jedné nebo dvou stovkách podcastů začal poněkud drásat.

Potom, co Johny Showbiz odešel, začal se vedle Andyho točit ansámbl komiků, kteří s ním hostovali podcast & to mě vystavilo celé řadě skvělých komiků.

Nejsem velký fanda Andho sestry Helen Zaltzman, která se ukázala v křesle spolu-podcastera plus/mínus třikrát. Ona a pár dalších lidí nemělo s Andym potřebnou explozivní chemii. Ale třeba takový Anuvab Pal je skvělý, když začne vyprávět šílené historky o korupci v Indii & šílené historky o Indii obecně (třeba If you can't ensure safety, at least you've got speed.). Anuvab je téměř dokonalý Andyho protějšek.

Druhý nejlepší spolu-podcaster byl nejspíš Nish „chocolate venom“ Kumar, který se v posledních době začíná stále častěji objevovat v britských panel shows & v posledních dnech jsem ho zaznamenal jako soutěžícího v Taskmasteru. Nish Kumar je John Oliver done right.

Největší změna pak přišla, když v posledním roce Andy začal dělat podcasty naživo. Ty jsou vždycky zábavnější, protože v nich posluchač má přímou reakci publika, která pořadu dodá život.

Napsal jsem tu hodně slov, ale co jsem vlastně chtěl říct? Co jsem to jenom chtěl… Jo, The Bugle je fajn, archiv je nezměrný, ale radši nedělejte binge-poslouchání, protože i to nejlepší jídlo se za chvíli přejí.

+1: Bugle má také vlastní stránku na TV tropes.