Tečky
Realita sociálních sítí není skutečná. Z větší části je to jen série pečlivě vybraných momentů, které, tak jak jsou zvolené, jen zřídka reprezentují něco skutečného. Když tomuhle přeludu člověk uvěří & začne se s ním srovnávat, nemusí to mít dobrý dopad.
Instagramová realita je fata morgána, něco pěkného pro oči, ale jen velice nepřesným obrazem skutečnosti, života a jeho komplikací, je to výběr extrémů, výšin nebo hlubin, nic mezi, nikoho přece nezajímají všední detaily a šeď, která tvoří pojivo našich dnů, nikdo si přece nechce číst o tom, že někomu po ránu je nesnesitelně blbě, že je mu na umření, dokud do sebe nedostane nějaký kofein a/nebo nikotin, že o sobě pochybuje, že si připadá, že život nevyužil naplno, že nejlepší léta jsou za ním a všechno půjde už jen z kopce, že když stojí blízko hrany, vždycky dostává nutkání skočit, že má strach, že se pro nic nedokáže nadchnout. (To není úplně pravada, někoho to přece jenom zajímá, je to jedna věc, kterou máme všichni společnou, která nás spojuje, která dává najevo, že jsme v tom všichni spolu.) Místo toho je běžné nasadit masku, fasádu blýskavého eskapismu, pečlivě vybranou, zkomponovanou, prohnanou instagramovým a narativním filtrem přehánění & lží. Protože to je chování, kterému se dostane největší odezvy & je implicitně odměňováno. Sociální sítě jsou možná jeden velký sociální experiment, který trénuje neupřímnost. Nesnažím se elitisticky tvářit, že jsem vyjmutý z tohohle krysího závodu, taky radši postnu něco, co je vtipné, než něco pravdivého. Když člověk přizná něco osobního & bolestivého, může být snadno nařčený z toho, že jen vyhledává pozornost.
Můj největší strach je, že uvěřím něčím lžím.
Tohle jsem chtěl (mimo jiné) rozebírat v Katedrále – chtěl jsem psát o neurotických lidech, kteří tráví příliš mnoho času a duševního úsilí nad výběrem, kompozicí a editací momentů jejich životů tak, aby zapadly to mustru, který se od nich očekává. Nakonec z toho zůstal jen dialog mezi Peem a Catharinou, který skončil větami:
Peo na tom byl stejně. Dovedl jen lépe lhát.
Stejně tak je to ve fotografii obecně. Když mám model(a|ku) a můžu vytvořit, co se mi zlíbí, jakou to má cenu? Může to být vizuálně pěkné, ale co to reprezentuje? Kde je realita? Připadá mi, že v současné situaci musí existovat & sílit směr zesíleného realismu, který hlásá, že věci jsou tím, čím se jeví. Street fotografie může být jednou z nich.
█████ Kusé záznamy na sociálních sítích jsou jako tečky v grafu. Když je vidím
osamoceně, je snadné jimi proložit čáru a falešně předpokládat, že takový je
celý život onoho lháře a můj je v porovnání s ním nudný & zanedbatelný. █████