Sorcerer

Na první pohled to může vypadat, že se dívám jen na sitcomy, panel shows a filmy ze 70. let. Na druhý pohled to není úplně daleko od pravdy. Teprve letos jsem viděl prvního Aliena (pozdě ale přece). Shlédl jsem ho hned po tom posledním & musím říct, že originál ze sedmdesátek ve mě zanechal silnější dojem něž nejnovější výspa série o gigerovských hrůzách.

Ale o tom tu nechci psát.

Nedávno jsem také shlédl Friedkinův existenciální thriller Sorcerer a o tom bych tu chtěl zanechat pár řádků.

Také jde o produkt sedmdesátých let, sklizeň datovaná 1977—prvního roku éry blockbusterů. Sorcerer je poslední z výspy New Hollywood, kdy se do kin ve velkém dostávaly i jiné filmy než stupidní spektákly s vědeckou přesností vypilované k jedinému účelu: aby zasáhly co nejširší publikum.

Příběh Sorcerera je velice jednoduchý: Čtyři lidé, kteří utekli před minulostí do Jižní Ameriky, dva náklaďáky naložené nitroglycerinem & nehostinná džungle. Jde o film obraný na kost, žádné komplikace, žádné kudrdlinky, jen minimum nutné pro dosažení maximálního účinku, všechno střídmě podbarvené hudbou od Tangerine Dream. Nebudu se snažit popsat o čem v Sorcererovu jde, všechny zákruty a výmoly, dobrý doktor Kermode udělal lepší práci, než bych já kdy dokázal. Detaily děje a podrobnosti o nelehkém vzniku filmu jsou zajímavé, ale v divákovi zůstane hlavně vzpomínka na emocionální úrovni.

Čtveřice hlavních anti-hrdinů začne v nelichotivé pozici a jejich situace se jen a jen horší. Osudu navzdory se snaží přežít nehostinnou džungli a dodávku vysoce nestabilního dynamitu, ze kterého teče nitroglycerin. Na povrchu jde o příběh vzdoru téměř absolutním překážkám, ale v hloubi jde o meditaci o roli osudu nad lidským životem.

Friedkin řekl:

The Sorcerer is an evil wizard and in this case the evil wizard is fate. The fact that somebody can walk out of their front door and a hurricane can take them away, an earthquake or something falling through the roof. And the idea that we don’t really have control over our own fates, neither our births nor our deaths, it’s something that has haunted me since I was intelligent enough to contemplate something like it.

Sorcerer tedy čaroděj reprezentuje osud a jeho absolutní libovůli. Onen pomyslný čaroděj rozhoduje, jak dopadne poslání hlavní čtveřice, ne oni sami, oni mají jen minimum kontroly. Když souhlasily s převozem nitroglycerinu, plně se svěřili do krutých rukou osudu.

Tato ztráta kontroly vede k netradiční struktuře filmu. Nikdo ze čtveřice není hrdina, který zemře hrdinsky v boji s nepřízní osudu, jak by bylo běžné pro klasický příběhový oblouk. Vždy rozhodne nahodilost osudu. I když se jim podaří překonat nástrahy džungle a svého neuvěřitelně nebezpečného poslání, nakonec je zabije něco nepředvídatelného, co má s jejich misí jen pramálo společného.

Jen tak, proč ne?

Zároveň jde o uzavřený příběh, ze kterého nevedou žádné linky ven, jako kdyby se snažil říct, že nikdo nemůže utéct své minulosti, která člověka vždy nakonec dožene a změna nebo únik není možný.

Při sledování jsem přemýšlel o maximech a minimech. Čeho je možné dosáhnout s minimem prostředků. Jednak narativně – téměř žádné dialogy, žádné speciální efekty, hudba jen poskrovnu, dlouhé scény džungle, dva náklaďáky a čtyři lidé, z těchto ingrediencí je možné postavit nervy drásající snímek – a druhak v univerzu filmu – jediné, co hrdinové mají k dispozici jsou dva náklaďáky, které vypadají a zní jako mohutné bestie, supící a vzpírající se přírodě a osudu.

I když teď je Sorcerer považován za jeden z klenotů sedmdesátých let, v době svého uvedení pohořel. V roce 1977 se do kin dostaly Star Wars a tím začala éra blockbusterů pro široké publikum, útlum alternativních filmů a konec *New Hollywood".

Je to škoda, ale proti Star Wars by pohořel každý film.

Hned potom, co jsem dokoukal Blu-Ray rip, jsem narazil na Land of no Return od skupiny Hellenica. Jejich zvuk, prozkoumávající soundtracky sci-fi filmů 70. & 80. let ladil s Tangerine Dream, kteří rozezněli Sorcerer.