Slepá skvrna

Před pár dny jsem začal číst knihu So You've Been Publicly Shamed od Jona Ronsona, která se zabývá veřejným hanobením páchaným prostřednictvím sociálních sítí. Jde o mrazivé čtení, které dokumentuje proces, jak se ze zdánlivě rozumných a vážených lidí stane rozzuřený lynčující dav, který chce krev a nezastaví se dokud nezničí životy v podstatě náhodných lidí jako trest za banální prohřešky.

Ale o tom tu teď nechci psát.

twitter má ještě jednu zajímavou vlastnost – jde o sociální síť natolik orientovanou na humor, vtip, ironii a sarkasmus, že když někdo vyjeví znepokojující pravdy o sobě (například nevidí důvod proč dál žít & chce se zabít), nikdo nezareaguje, nikdo neví jak odpovědět. Je to něco tak strašlivě mimo zaběhnuté koleje běžného šumu banalit, že nikdo neví & nechce se tomu věnovat. Není to přece jeho zodpovědnost. Několik statusů, které můžou být voláním o pomoc, zůstanou nepovšimnuty & za nějakou dobu se jeden účet nadobro odmlčí.

Naproti tomu výzvy typu „naše malá dcerka, která má chorobu XYZ a potřebuje XYZ korun na léčbu, jinak ji to položí“, které hraničí s emočním vydíráním, zažehnou veřejnou odezvu nejvyššího kalibru & všechno je za dva nebo tři dny v pořádku.

Na sociálních sítích záleží jen jak se člověk dokáže prodat a marketing utrpení funguje jako nic jiného na světě. Ale to je pro lidi, kteří se například nacházejí v pustinách duševních chorob & nemají odhodlání/sílu/vůli se nabízet jako děvka (protože se například nesnáší, ta samotná myšlenka odpor ještě zesiluje & je v tak hluboké díře, že ani nedokáže sebrat sílu, aby vyhledal odbornou pomoc), prohraje a skončí jako mrtvola visící na provaze někde v lesích za Prahou.

Když v lese spadne strom, ale nikoho z těch, kdo to slyší, to nezajímá, vydal nějaký zvuk?