Signal festival 1 - Jsem tady u tý hromady skla a je to marný.
Pouliční/street fotografie je žánr, který se snaží zachytit magii všedního dne. Nechci tady nic víc vysvětlovat, podívejte se na tvorbu klasiků žánru jako Henri Cartier-Bresson, Robert Doisneau, nebo Bruce „naštvaný newyorčan s bleskem“ Gilden.
Street photo mě vždycky přitahovalo. Nevím proč. Možná že ve světě bez budoucnosti jako jediné dává smysl zachytit zkázu. Zájem to však byl jen teoretický, nikdy jsem na to neměl koule. Vždycky jsem si připadal mimo svůj element, v nepřátelském moři, kde každý brousí nůž, zčásti metaforický, zčásti skutečný. Násilně vnikat do cizích životů mi přišlo riskantní. Samotnému by se mi to nelíbilo.
Dělat něco opravdově a upřímně je problém, ale když člověk zajde krok přes čáru a začne fotit pouliční scény s bleskem v ruce, tedy tím nejinvazivnějším možným způsobem, všechny starosti opadnou. Jedině v excesu si člověk nemůže připadat jako podvodník, protože jím je. Kritika ho nemůže zranit, protože všechno je už od začátku vtip.
A přesně takhle jsem fungoval během prvního dne Signal festu – výstavy světelných instalací ve veřejném prostoru Prahy – v jedné ruce foťák, v druhé blesk, dostat se co nejblíž, snažit se přemoci odpudivé síly & učit se jak & co. Na ničem nezáleží, tak proč nedělat zrovna tohle. Jako vždycky mi přijde zajímavější všechno, co se děje kolem, jen ne to proč sem všichni ti lidé přišli. Světelné instalace vyfotí tisíc lidí mnohem lépe než bych sám dokázal. Tohle máme pokryté víc než dobře. Zbývá jen neobsazená pozice diverzanta, který udělá všechno naopak.
Výsledky jsou—jak to popsat—takové, jaké bych čekal. Jsem pořád jenom diletant, který neví co dělá.
Instalace samotné byly—jak to popsat—moderní. Na Náměstí Republiky se nacházely dvě—rozsypané sklo na dlažbě a story cube. U skla jsem zaslechl někoho říkat do telefonu větu z nadpisu. Názory na kvalitu instalací byly rozličné. Story cube, ať už to bylo cokoli, sponzoroval samsung. Napadlo mě, jaké by to bylo, kdyby i velká díla minulosti byla sponzorovaná, Mona Lisa v triku s logem samsungu, socha Davida s logem mercedes-benz na zádech. Nebyl jsem si jistý, co vlastně ta story cube vlastně dělala, ale shlukovalo se kolem ní dost lidí & to byla živná půda pro každého diverzanta-pozorovatele.
V Malé Klášterní v úplné tmě hučely dva kvádry měnící barvu jako chameleon na LSD. Audiovizuální požitek vyvolal vzpomínku na Annu von Hausswolff, která kdysi předskakovala Swans, a její mocný drone vyklepával zuby z dásní. Za chvíli se jim posral jeden z počítačů & místo hypnotických obrazců se na kvádr promítala přihlašovací obrazovka do MacOS. To narušilo čtvrtou stěnu, v tomhle případě doslova.
Za roh kostela svatého Salvátora se táhla fronta na další instalaci. Chlápek z ostrahy to odhadl, že je to tak na čtvrt hodiny čekání. Raději ne, nebudu ztrácet čas tam, centrum je prorostlé exponáty Signálů, když budu pořád na nohách, uvidím toho mnohem víc, než bych se snažil vystát frontu.
Vyrazil jsem dál, po paměti, neměl jsem mapu, jen mlhavé znalosti jednotlivých bodů. Na jednom náměstíčku hrála na klavír žena uvězněná v konstrukci jakýchsi zářících trubek. Příliš velká tma na bleskování, i světla jejího vězení začínala pohasínat.
Na Ovocném trhu se nacházela další instalace, jeden člověk vstoupil do bílého stanu a jeho tvář se promítala na bílá plátna vztyčené jako plachty ve středu náměstí. Také fronta. Nezdržel jsem se příliš dlouho. Místo toho jsem se po paměti snažil zorientovat v pokřivených uličkách epicentra, abych se dostal do Klementina, kde se bzučely projektory.
Další místo zájmu byl Staromax: tunel světel a hudby, od něj se odvíjely dvě fronty a kroutily se jako tykadla nějakého nočního hmyzu. Člověk nemusel být uvnitř, aby dostal dojem, jaké to muselo být nechat se terorizovat neúprosným eletronickým beatem a explozemi fotonů z LED sprch.
Signal fest byl nakonec dobře strávený večer/noc, pro mě možná z jiných důvodů než pro ostatní, ale pořád dobré. Kromě story cube a světelného tunelu v pozadí nemám žádnou fotku světelných exhibic. Ale jak říkám, to nebylo ani zdaleka to nejzajímavější.
