Sen 2

Někdy procházím Pařížskou ulicí a představuju si, jak exploze trhají domy na kusy, jak se bloky zástavby sesouvají k zemi v oblacích prachu, jak zdálky slyším hřmění dalších výbuchů a Praha mizí z mapy, ulice za ulicí, blok za blokem, kanonády pokračují a svět mizí v plamenech. První vlna zničí hlavní uzly komunikací a únikové cesty, mosty a dálnice, a z města se stane obří past, aréna připravené k vykuchání.

Někdy přemýšlím, kolik tun trhavin je potřeba na srovnání milionové metropole se zemí. Kolik pro města světa Republiky? Celého světa? Jedno za druhým, na prach, na kusy, dokud nezůstane nic, prázdný svět po poslední apokalypse.

Někdy slyším špatné zprávy a nic necítím. Severní Korea hrozí jaderným útokem a jediné, na co se zmůžu, je „Konečně!“ Odpalte to, zapalte to, rozbořte to. Na ničem nezáleží, proč ne zrovna teď?

Někdy sním o tom, že mi někdo podá zraň, namíří mi ji na hlavu a já jen stisknu spoušť. Nepatřím do tohohle světa.

Chci napsat povídku (nebo návod, chcete-li) z pohledu člověka, který je chycený uprostřed náhlého pekla Phy, ale nic necítí. Všechno mu mizí před očima, ale z jeho stany nepřichází žádná emocionální reakce, žádný strach, panika, obavy, nic, není smířený s koncem, je mu všechno jedno, je prázdný, je dutý.