Reputace

Při čtení Ronsonony So You've Been Publicly Shamed jsem narazil na jednu věc: Existují firmy, které se zabývají správou online reputace. V podstatě se snaží potopit nelichotivé výsledky na googolu a zatlačit je na druhou stránku výsledků, kam se nikdo nedívá, tím, že vytvářejí nový pozitivní obsah.

Není velké překvapení, že něco takového existuje.

Jon Ronson píše, že domluvil, aby se jedna z těchto firem zdarma postarala o reputaci ženy, jejíž život byl zničen rozzuřenými davy potom, co na facebook poslala jednu stupidní fotku. (To byl její jediný hřích. V životě neudělala nic špatného, dokonce pracovala pro lidi s problémy učení, ale stačilo pět minut a davy se na ní slétly jako rozzuřený roj vos, aby potrestaly její banální přestupek, výhrůžky znásilněním a smrtí byly na denním pořádku, ztratila práci a měsíce nevyšla z domu. To všechno kvůli jednomu špatnému vtipu. Intenzitou to skoro připomínalo reakce na karikaturu Mohameda.)

Za pár měsíců po její fotce nebyly stopy. Vytěsnil je její blog, tumblr a profily na sociálních sítích, které psali lidé z oné firmy. Každý příspěvek a blogpost vždy odsouhlasila, ale psal ho někdo jiný.

Jon se pak zmiňuje, že jí její kamarád(ka) řekl(a): „I hope it's still you. I want people to know how funny you are.“

Je a není. Je to ona, všechno co se tam píše je pravda, nejde o fabrikaci, jsou to běžné neškodné momenty jejího života pečlivě vybrané a prezentované v dobrém světle. Zároveň to ale píšou PR profesionálové, kteří vědí, co dělají.

Okamžitě mě napadla možná zápletka příběhu: Člověk si najme někoho, aby mu psal blog. Falešný život je mnohem zajímavější než jeho skutečné dny. Fikce prolne jeho realitu, přijme fiktivní děj za svůj život a stane se jiným člověkem, je stvořen svým najatým spisovatelem. Bylo by v tom něco lahodně Borgesovského.

O pár stránek za správou reputace jsem narazil na zprávu o havárii vlaku, při které zemřelo osm lidí. Jedna pasažérka se vynořila z trosek a tweetnula Thanks for derailing my train. Can I please get my violin back from the 2nd car of the train? Na sociálních sítích se hned vzedmul dav s pochodněmi a vidlemi a začal ji nadávat a vyhrožovat. Pochopitelně. Když jsem to četl, chtěl jsem ji zatleskat. Ten řízný tweet byl kouzelný – absolutní lhostejnost katastrofě a hrůze, lakonické konstatování ignorující situaci a ohrožení života, ve kterém se nacházela. Tohohle potřebujeme mnohem víc – stoického klidu tváří tvář armageddonu.